ECLI:CZ:US:2014:1.US.3960.13.1
sp. zn. I. ÚS 3960/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., právně zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2013 č. j. O Nt 942/2013-10 a proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Frýdek-Místek, oddělení hospodářské kriminality ze dne 23. 9. 2013 č. j. KRPT-202303-13/TČ-2013-070281-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí, podle §158 odst. 3 trestního řádu byly dne 18. 9. 2013 na základě oznámení poškozeného zahájeny úkony trestního řízení ve věci podvodného vylákání nemovitostí, kterého se měl dopustit stěžovatel tak, že v úmyslu sebe či jiného obohatit měl podvodně po předchozích jednáních vylákat na poškozeném přepis nemovitostí, konkrétně několika pozemků a obytné budovy v obci K. v celkové hodnotě 2.650.000 Kč na svou osobu, přičemž měl takto učinit v úmyslu neuhradit za nemovitosti plnou kupní cenu a způsobit tak poškozenému škodu ve výši nejméně 2.570.000 Kč, čímž se měl dopustit zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4, písm. d) trestního zákoníku či jiného trestného činu.
3. Na základě podezření ze spáchání uvedeného trestného činu policejní orgán svým usnesením ze dne 23. 9. 2013 č. j. KRPT-202303-13/TČ-2013-070281-212 po předchozím souhlasu státního zástupce předmětné nemovitosti zajistil podle ustanovení §79d odst. 1 trestního řádu, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti. Stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu státní zástupce nevyhověl a stížnost postoupil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, který stížnost ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2013 č. j. O Nt 942/2013-10 zamítnul jako nedůvodnou.
4. Podle stěžovatele došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Tento spatřuje jednak v postupu policejního orgánu, který se pro rozhodnutí o zajištění nemovitosti měl spokojit s podáním oznamovatele (poškozeného), přičemž si neopatřil listiny prokazující nabývací titul a uhrazení celé kupní ceny, částečně z vlastních zdrojů a částečně z úvěru, a to v menší části přímo poškozenému (80.000 Kč) a částečně věřiteli poškozeného (2.200.000 Kč), které podle stěžovatele vyvracejí podezření z podvodního vylákání nemovitostí, a taktéž v postupu okresního soudu, který po předložení těchto listin samotným stěžovatelem nezjednal ohledně zajištění nemovitosti nápravu a stížnost zamítl bez toho, aby se zabýval a vypořádal s tvrzeními stěžovatele a přiloženými důkazy.
5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud ve Frýdku-Místku možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil. Ve svém vyjádření ze dne 30. 1. 2014 policejní orgán rekapituloval procesní historii případu a uvedl, že prověřování trestní věci nebylo dosud ukončeno. K ústavní stížnosti se stejného dne vyjádřilo též Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku. Poukázalo na to, že v současné době probíhá další prověřování možné trestné činnosti stěžovatele a z toho důvodu se omezí na poměrně obecné skutečnosti, které nicméně mají doložit nedůvodnost ústavní stížnosti. Ve vyjádření pak zevrubně popsalo, v jakém jednání mělo spočívat podvodné vylákání nemovitostí od poškozeného, zakládajícího důvodnost použití zajišťovacího institutu. K němu samotnému pak státní zastupitelství uvádí, že byť zajištění omezuje atribut vlastnického práva libovolně s věci nakládat, omezení se vztahuje jen na právo převést nemovitosti na jinou osobu, a naopak se nevztahuje na právo nemovitosti užívat, brát z nich plody a užitky, pronajímat je atd.
6. V replice k vyjádření policejního orgánu a okresního státního zástupce stěžovatel v podstatě rekapituloval argumenty uvedené v posuzované ústavní stížnosti, přičemž zejména vytkl absenci vyššího stupně pravděpodobnosti, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti, který odůvodňuje postup dle §79d odst. 1 trestního řádu, a taktéž skutečnost, že zajištění brání stěžovateli nemovitosti pronajmout a brát tak z nich užitky, čímž mu vzniká újma.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecních soudu (např. u vazby) anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem (např. u tu posuzovaného zajištění nemovitosti). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
10. O takový výjimečný případ se ovšem v posuzované věci nejedná. K výtce stěžovatele vůči rozhodnutí policejního orgánu Ústavní soud zdůrazňuje, že institut zajištění nemovitosti je pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací nástroj, kterého účelem je zabránit v dispozici s nemovitostí, u které je podezření, že je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti (viz §79d odst. 1 trestního řádu), a kterého užití nijako nepředjímá posouzení viny z trestného činu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013).
11. Ve své podstatě stěžovatel namítá vady při posouzení, zdali byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti. Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, a ohledně zajišťujících institutů i tzv. "mimo-procesních" podkladů, není Ústavní soud zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však obecným soudům v nyní posuzované věci zjevně vytýkat nelze.
12. Ústavní soud neshledává, že by se obecní soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal s důkazy zjištěnými z listin, které stěžovatel sám předložil. Tyto však vyhodnotil ve světle výpovědi poškozeného a dospěl k závěru, že dosud nerozptýlené podezření z podvodného nabytí nemovitostí odůvodnilo a nadále odůvodňuje jejich zajištění, což Ústavní soud posoudil jako ústavně aprobovatelný postup.
13. K problematice možnosti pronajmout zatíženou nemovitost Ústavní soud odkazuje na doktrinální závěr, dle kterého se zatížením nemovitosti rozumí taktéž nájem jako závazkový právní vztah, spočívající v přenechání předmětu nájmu nájemci k užívání a případně i braní užitků, za což se nájemce zavazuje poskytovat pronajímateli odměnu. Na druhé straně se omezení nakládání nemovitosti a jejího převodu způsobené zajištěním nevztahuje na držbu nemovitosti, užívání nemovitosti nebo právo hospodaření ve vztahu k ní, ani požívání plodů a užitků nemovitosti (viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 1063-6). Tímto způsobem je vyvážena ochrana individuálních zájmů vlastníka s veřejným zájmem na náležitém zjištění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Je však nezbytné připomenout, že z fakultativní a subsidiární povahy institutu zajištění nemovitosti plyne orgánům činným v trestní řízení povinnost neustále posuzovat důvodnost zajištění v průběhu trestního řízení a při pominutí důvodů pro zajištění toto bezodkladně zrušit. Ústavní soud při svém rozhodování přihlédl i k poměrně krátké délce trvání posuzovaného zajištění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 69).
14. S ohledem na závěrečné tvrzení ve vyjádření okresního státního zástupce k ústavní stížnosti a následnou výtku ohledně nerespektování principu presumpce neviny v replice stěžovatele se Ústavní soud cítí povinen podotknout, že při rozhodování o ústavní stížnosti posoudil jenom výše uvedené skutečnosti a argumentaci v ústavní stížností napadených rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení a nepřihlížel k dodatečnému odůvodnění zajištění nemovitosti prozatím nepravomocným odsouzením stěžovatele pro přečin lichvy, soudem označeným za "neskutečně amorální", byť hodnocení charakteru plynoucí z mimo-procesních informací (za takovou je nutno považovat podezření z amorálního lichvářského jednání v jiném případu, ve kterém stěžovateli ovšem s ohledem na dosavadní nepravomocnost odsuzujícího rozsudku svědčí presumpce neviny) obecně může sloužit jako podklad pro odůvodnění použití zajišťovacího institutu, pokud ovšem není založeno na samotné skutečnosti trestního stíhání v předmětné věci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013).
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že ve stěžovatelově věci nedošlo k žádnému neústavnímu zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na vlastnictví. Stejně tak tedy nebylo porušeno ani o stěžovatelovo právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu