ECLI:CZ:US:2014:1.US.3971.13.1
sp. zn. I. ÚS 3971/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Kulendíka, zastoupeného JUDr. Milanem Říhou, advokátem se sídlem Nováčkova 11, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013 č. j. 38 Co 459/2012-2336 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012 č. j. 22 P 118/2005-2042, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl zamítnut stěžovatelův návrh na snížení, případně zrušení vyživovací povinnosti k dceři stanovené předchozími rozhodnutími soudu. V průběhu řízení stěžovatel nejdříve navrhoval snížení vyživovací povinnosti (z důvodu nezletilosti dcery), později podal návrh na její zrušení, neboť dcera dosáhla zletilosti před vydáním rozhodnutí ve věci. Soud odůvodnil zamítavé rozhodnutí tím, že dcera stěžovatele i po dosažení zletilosti studuje na vysoké škole, nemá stálý příjem, a je tedy odkázána na výživné svých rodičů, a zároveň se na straně povinného, tedy stěžovatele, nezměnily okolnosti do té míry, aby bylo nutné výživné snížit, případně zrušit. Tvrzení stěžovatele, že chování dcery vůči němu je v rozporu s dobrými mravy, a z toho důvodu by měla být vyživovací povinnost zrušena, neuznal soud za prokázané. Již z předchozích řízení, na která odkazuje, vyplynulo, že chování a postoj dceři ke stěžovateli má důvodný základ, a nelze je tak označit za rozporné s dobrými mravy.
3. Soud prvního stupně se taktéž vypořádával s dvěma otázkami procesní povahy. První z nich bylo nevyhovění návrhu stěžovatele, aby bylo jednání odročeno pro nepřítomnost obecného zmocněnce stěžovatele. To odůvodnil tím, že zmocněnec byl zvolen až po nařízení jednání, kdy již zmocněnec věděl, že se nemůže jednání zúčastnit. Smyslem institutu zmocněnce pak dle soudu není poskytování právní pomoci nebo právních služeb. Žádost o odročení jednání s ohledem na zmíněnou situaci tak soud posuzoval jako pokus o obstrukci. Druhou procesní otázkou bylo vznesení námitky podjatosti vůči soudkyni, zdůvodněné probíhajícím trestním řízením vůči ní, iniciovaným právě stěžovatelem. Tuto námitku soud neshledal důvodnou s ohledem na ustanovení §15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které stanoví, že má-li soud za to, že námitka není důvodná a tato námitka byla vznesena před nebo během jednání, při kterém bylo ve věci rozhodnuto, o námitce nerozhoduje příslušný nadřízený soud.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací výrok o zamítnutí návrhu o snížení, případně zrušení vyživovací povinnosti změnil tak, že co do snížení výživného za období do dosažení zletilosti stěžovatelovy dcery a co do zrušení po jejím dosažení se návrh zamítá. V odůvodnění se odvolací soud zabýval předně námitkou podjatosti směřovanou vůči soudkyni soudu prvního stupně. Konstatoval, že důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci nemůže být samotný postup soudce v řízení, konkrétně procesní pochybení soudkyně. Stejně tak samotné vyšetřování soudkyně pro trestný čin na základě stěžovatelova oznámení, s přihlédnutím k vyjádření soudkyně, že ke stěžovateli, ostatním účastníkům řízení a jejich zástupcům, ani k projednávané věci nemá žádný vztah, nevzbuzuje pochybnosti o její nestrannosti. Samotné odvolání pak neshledal důvodným z následujících důvodů. Ohledně změny poměrů a namítaného chování dcery proti dobrým mravům se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a neshledal důvody jak pro snížení výživného v době nezletilosti dcery, tak pro jeho zrušení v době po dosažení zletilosti. Námitku stěžovatele, že z protokolace výslechu dcery byla vypuštěna některá slova (např. že "úmyslně" nepřebírá korespondenci), neshledal důvodnou, neboť do protokolu se zapisuje podstatný obsah výpovědi vyslýchaného, přičemž ze zápisu zřejmě vyplývá, že jednání dcery je vědomé a úmyslné. Návrhu stěžovatele na odročení jednání soud nevyhověl, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady. Stěžovatel byl zastoupen, poté, co jeho zastoupení obecným zmocněncem nebylo připuštěno, odborovým sdružením. Pokud se osoba pověřená jednáním za toto sdružení (opět totožná se zmiňovaným obecným zmocněncem) nemohla ze zdravotních důvodů zúčastnit jednání, měl zástupce (právnická osoba) pověřit jednáním osobu jinou. Úpravu výroku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že původní návrh na zahájení řízení byl podán v době, kdy byla dcera nezletilá a zněl na snížení výživného, později pak, v době, kdy již byla dcera zletilá, stěžovatel podal návrh na zrušení vyživovací povinnosti, přičemž tímto návrhem je soud vázán.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že nepřipuštěním zastupování obecným zmocněncem v řízení před soudy v obou stupních mu bylo odepřeno právo na právní pomoc. Následovně stěžovatel tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že ve věci bylo v prvním stupni rozhodováno podjatou soudkyní, odvolací soud nerozhodl o návrhu tak, jak jej uvedl navrhovatel, tedy ve formě petitu alternativního, a dále pak tím, že neprotokoloval podstatné části výpovědi, například to, že dcera "úmyslně" nepřebírala poštu. Stěžovatel taktéž poukazuje na skutečnost, že u jednoho z předchozích rozhodnutí o výživném, nikoli však u rozhodnutí napadaných, byla nesprávně vyznačena doložka právní moci a následně s ní bylo manipulováno.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Co se týče nepřipuštění zastupování účastníka řízení obecného zmocněnce, Ústavní soud již v minulosti judikoval, a soud prvního stupně na tuto judikaturu odkazuje [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04 ze dne 4. 8. 2005, usnesení sp. zn. I. ÚS 2428/08 ze dne 10. 2. 2009 (U 2/52 SbNU 751)], že vztah mezi účastníkem řízení a obecným zmocněncem nedosahuje ústavněprávní roviny vymezené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Soud prvního stupně a soud odvolací dostatečně odůvodnily, na základě jakých důvodů zastupování obecným zmocněncem, resp. odročení jednání z důvodu nemožnosti zmocněnce zúčastnit se jednání. S přihlédnutím ke zmíněné judikatuře tak nelze konstatovat, že by byl postup obecných soudů způsobilý zasáhnout do práv stěžovatele.
8. Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti. Jak stanoví zákon, a jak je následně náležitě odůvodněno v rozhodnutí odvolacího soudu, samotný postup soudce v předmětném řízení nemůže být důvodem pro vyloučení soudce pro podjatost, a to ani v případě, kdy soudce chybuje. Vedení trestního řízení proti soudci samo o sobě taktéž nemůže být důvodem pro vyloučení soudce pro podjatost, obzvláště pokud trestní řízení inicioval účastník řízení, v tomto případě stěžovatel. V opačném případě by se totiž účastníkům řízení otevírala cesta, jak vyloučit soudce z řízení vždy, kdy by se toto řízení ubíralo pro ně nežádoucím směrem. Pokud tedy soudkyně uvedla, že se vůči stěžovateli necítí být podjatou, nelze v tomto případě shledat důvod pro její vyloučení a odvolací soud tak o námitce rozhodl správně (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 325/06 ze dne 23. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2703/09 ze dne 18. 11. 2009).
9. K namítané protiústavnosti změny výroku soudu prvního stupně Ústavní soud poznamenává, že se jednalo, jak je ostatně uvedeno i v napadeném rozhodnutí, o změnu pouze upřesňující, která nadto vyplývala z procesních úkonů stěžovatele. Jeho návrh na zahájení řízení totiž zněl na snížení výživného, pozdější doplnění pak znělo na jeho zrušení ode dne dosažení zletilosti dcery. Tato změna je v rozhodnutí odvolacího soudu řádně odůvodněna a není svou marginálností způsobilá zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces tím, že by mu zabránila v řádném uplatnění a obraně jeho práv.
10. Ohledně namítané "manipulace" se záznamem výpovědi Ústavní soud pouze poukazuje na příslušnou část rozhodnutí odvolacího soudu, za kterého je zřejmé, stejně jako z obou napadených rozhodnutí obecně, že jednání stěžovatelovy dcery bylo vědomé a úmyslné, k čemuž ostatně soudy při rozhodování přihlížely. Tato vyjádření nadto zjevně nebyla stěžejními pro skutkový stav, na základě kterého soudy o snížení a zrušení vyživovací povinnosti rozhodovaly. Nelze tedy souhlasit s tvrzením, že by tvrzené vypuštění přídavného jména "úmyslně" mělo jakýkoli vliv na posuzování skutkového stavu či výsledná rozhodnutí a že by tvrzená manipulace jakkoli zasáhla do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
11. Na závěr Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelova argumentace týkající se vyznačování doložky právní moci u předcházejícího rozhodnutí ohledně výživného se nevztahuje k napadeným rozhodnutím ani k řízení, v němž byla vydána. Ústavní soud je vázán rozsahem stížnosti a může přezkoumávat toliko rozhodnutí ústavní stížností napadená, z toho důvodu k této argumentaci nepřihlížel.
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu