ECLI:CZ:US:2014:1.US.3987.13.1
sp. zn. I. ÚS 3987/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti Znalecké kanceláře Dušek, s. r. o., se sídlem v Chebu, K Nemocnici 2 A, zastoupené Mgr. Pavlem Voříškem, advokátem se sídlem v Chebu, K Nemocnici 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. 6 Ads 41/2013 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013 sp. zn. 11 A 342/2011, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 21 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta stěžovatelčina správní žaloba, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 9. 2011, ve kterém se uvádí, že rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. 10. 2009, kterým byla stěžovatelce vyslovena výstraha ve smyslu ustanovení §20 písm. c) ve spojení s ustanovením §22 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 31. 12. 2011, nelze napadnout odvoláním.
3. Městský soud v Praze odmítl stěžovatelčinu správní žalobu, neboť dospěl k závěru, že předmětná výstraha nesplňuje podmínky vyplývající z ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního, protože taková výstraha nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje její práva či povinnosti; Nejvyšší správní soud tento právní závěr napadeným rozsudkem aproboval.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tímto právním závěrem; zdůrazňuje, že již neoprávněným udělením výstrahy byla nespravedlivě stigmatizována u části veřejnosti, a přesto se neměla možnost proti takovému postupu bránit prostřednictvím opravného prostředku. V konečném důsledku tak bylo dle názoru stěžovatelky v projednávané věci značně narušeno její statusové právo svobodně vykonávat činnost znalce v režimu zákona o znalcích a tlumočnících, čímž byla přímo zasažena i její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 21 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny.
5. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení ustanovení čl. 21 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny.
8. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 21 odst. 1 Listiny, omezí se Ústavní soud na konstatování, že stěžovatelce, notabene v daném kontextu, takové právo, jehož základním smyslem je garance veřejných subjektivních práv v rámci základních mechanismů demokratického právního státu, vskutku nesvědčí (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 497 - 500).
9. V projednávané věci tak mohlo být hypoteticky porušeno pouze ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny; k takovému porušení by v daném případě nicméně mohlo dojít jen a pouze tehdy, pokud by předmětná výstraha - prokazatelně - efektivně zasáhla do postavení stěžovatelky jakožto obchodní společnosti. Nic takového se však z ústavní stížnosti nepodává; stěžovatelka pouze uvádí, jaké hypotetické konsekvence tato výstraha může mít.
10. Současně je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou relevantní námitku napadající přiléhavost konstatování Nejvyššího správního soudu, že má možnost se případně bránit žalobou na ochranu dobré pověsti právnické osoby, naopak předkládá pouze argumentaci, se kterou se již Nejvyšší správní soud řádně vypořádal (viz bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku). Z hlediska principu subsidiarity, jímž je řízení před Ústavním soudem zásadně ovládáno, proto i prizmatem této stěžovatelčiny námitky nemohlo být v projednávané věci zasaženo ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny.
11. Pro úplnost je pak namístě ještě zaznamenat, že Ústavní soud neshledal v dané věci ani porušení - stěžovatelkou ostatně nedovolávaného - práva na spravedlivý proces, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku jasně vyplývá, že Nejvyšší správní soud ústavně konformním způsobem reagoval na všechny stěžovatelkou vznesené námitky. Přistoupil-li přitom Nejvyšší soud ke změně právního názoru (oproti publikovanému usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 33/2009), je třeba rovněž takový postup považovat za ústavně konformní, neboť Nejvyšší správní soud tak fakticky plnil zákonem předvídanou funkci ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 soudního řádu správního.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu