ECLI:CZ:US:2014:1.US.4193.12.1
sp. zn. I. ÚS 4193/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Duráka, zastoupeného JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem nám. Republiky 18, Znojmo, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2012 č. j. 8 Cmo 221/2012-228 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012 č. j. 7 Cm 250/2006-136, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a S-A-S STAVBY, spol. s r. o., se sídlem Gagarinova 2770/54, Znojmo, zastoupené JUDr. Jiřím Feichtingerem, advokátem, Advokátní kancelář Feichtinger Žídek Fyrbach advokáti s. r. o., se sídlem Mariánské náměstí 6, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvedl, že v řízení byly naplněny formální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, nebyly však splněny podmínky pro jeho vydání vycházející z judikatury Ústavního soudu. Konkrétně citoval právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011 č. j. I. ÚS 329/08 a zdůraznil zejména svou předchozí procesní aktivitu, tedy podání vyjádření k žalobě a následné vyjádření k replice žalobkyně.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se společnost S-A-S STAVBY, spol. s r. o., se sídlem Gagarinova 2770/54, Znojmo (dále jen "žalobkyně") domáhala po stěžovateli zaplacení částky 1 126 930 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel na základě jím zpracované cenové nabídky provedl pro žalobkyni dodávku a montáž zasklení objektu ve Znojmě, na ulici Pražská/Husitská č. 3422/1. Cena byla sjednána částkou celkem 1 126 930 Kč. K předání a převzetí díla došlo 1. 11. 2004, se 60 denní záruční dobou, v níž se projevily na díle vady, o jejichž odstranění žalobkyně bezvýsledně žádala stěžovatele nejprve přípisem dne 2. 6. 2005 a následně 28. 7. 2005 s upozorněním, že vady díla odstraní pomocí třetího subjektu na náklad stěžovatele. Dne 12. 7. 2006 byl stěžovateli doručen přípis, na jehož základě žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo a požadovala po stěžovateli vrácení zaplacené ceny díla.
3. Soud prvního stupně dne 12. 12. 2011 zaslal účastníkům řízení předvolání k prvnímu jednání (stěžovateli prostřednictvím datové schránky, právnímu zástupci žalobkyně do vlastních rukou), jehož konání stanovil na datum 22. 2. 2012 v 10.30 hod. Stěžovatel se na jednání soudu nedostavil. Žalobkyně při tomto prvním jednání ve věci navrhla, aby vzhledem k neúčasti stěžovatele bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Soud prvního stupně uzavřel, že ve věci jsou dány procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání a uložil stěžovateli povinnosti uhradit žalobkyni částku 1 126 930 Kč s příslušenstvím a též zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši 136 981 Kč.
4. Stěžovatel podal soudu prvního stupně návrh na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání. Návrh zdůvodňoval zejména svým věkem, kdy jako podnikatel je povinen mít datovou schránku, ale neumí s ní pracovat. Současně podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 10. 4. 2012 č. j. 7 Cm 250/2006-160 zamítl návrh stěžovatele na zrušení rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že důvod stěžovatele, pro který si nevyzvedl předmětné předvolání k jednání soudu nepovažuje za omluvitelný, přičemž dosavadní aktivita stěžovatele v předmětném sporu podle soudu nebránila vydání rozsudku pro zmeškání. O odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že předmětný rozsudek potvrdil. Uvedl, že ve věci byly dány procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání a byla splněna též podmínka úplnosti skutkových zjištění žaloby.
5. K ústavní stížnosti se postupně vyjádřili oba účastníci řízení i vedlejší účastník řízení. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání - doručení předvolání stěžovateli do datové schránky (fikcí), poučení o následcích nedostavení se k prvnímu jednání soudu, přičemž jako omluvitelný důvod neshledal tvrzení stěžovatele, že s datovou schránkou neuměl pracovat. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že meze přezkumu rozsudku pro zmeškání jsou dány §205b o. s. ř., a odvolací soud proto nemůže přezkoumávat vhodnost či nevhodnost postupu soudu prvního stupně při vydání rozsudku pro zmeškání, ale pouze splnění předpokladů pro jeho vydání. Z tohoto důvodu sdělil, že nemá důvod odchýlit se od závěrů svého rozhodnutí. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření označil ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou. Zdůraznil přitom shodný způsob doručení oběma stranám sporu a poskytnutí stejné možnosti vyjádřit se k věci. Vyvracel přitom případnou aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/03 a uvedl, že stěžovatel měl přístup k datové schránce a byl si vědom probíhajícího řízení. Dodal, že ve věci se nejedná o drobné zpoždění stěžovatele, kdy navíc prvním úkonem stěžovatele po vydání rozsudku pro zmeškání bylo podání návrhu na zrušení tohoto rozsudku dne 29. 3. 2012.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a s vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
7. Ústavní soud upozorňuje na plenární nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10, v němž Ústavní soud mimo to, že zamítl návrh na zrušení ustanovení §153b odst. 1, 4 a 5 o. s. ř., podal též výklad slova "může" v §153b odst. 1 o. s. ř. Takový výklad musí naplňovat účel právní úpravy rozsudku pro zmeškání a respektovat procení rovnost účastníků řízení; to mimo jiné znamená přihlédnout k těmto principům i v případě posouzení podmínek pro doručení podle §49 odst. 4 o. s. ř.
8. V případě, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 52013 sp. zn. I. ÚS 2656/12). Podle Ústavního soudu není jeho úlohou suplovat obecné soudy stran skutkových zjištění, natož aby byl oprávněn posuzovat (ne)úmysl v jednání, jímž zmeškal první jednání soudu. Je však nutné vždy zohlednit to, zda bylo oběma stranám sporu umožněno stejné uplatnění jejich práv ve světle výše uvedených závěrů.
9. Zmešká-li žalovaný bez důvodné a včasné omluvy první jednání ve věci, lze rozsudek pro zmeškání vydat, i když se před jednáním ve věci písemně vyjádřil, případně též soudu předložil i listinné důkazy (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 704). Nadto Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2731/12, v němž rozhodoval v obdobné věci, kdy jedinou jednatelkou stěžovatelky byla 73 letá starobní důchodkyně, která neovládala datové schránky ani český jazyk a v příslušném období doručení předvolání pobývala v lázních na Jamajce. Ústavní soud tu uzavřel, že stěžovatelka se domáhala obejití smyslu a účelu §50d odst. 4 o. s. ř., tedy neúčinnosti doručení, založeného na přísnějších požadavcích ohledně přebírání si doručovaných písemností u fyzických a právnických podnikajících osob, z důvodu presumpce jejich profesionality.
10. V projednávané věci bylo stěžovateli zasláno předvolání k jednání soudu prostřednictvím datové schránky dne 12. 12. 2011 a k doručení došlo po uplynutí desetidenní lhůty dne 22. 12. 2011 fikcí poté, co si zprávu v datové schránce nevyzvedl. Žalobkyni, resp. jejímu právnímu zástupci bylo zasláno předvolání téhož dne, prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb; opakovaně jí však bylo zasláno do datové schránky dne 1. 2. 2012 a doručeno dne 3. 2. 2012, jelikož dne 30. 1. 2012 bylo soudu právním zástupcem žalobkyně oznámeno ukončení právního zastoupení dohodou. Mezi zasláním datové zprávy a prvním jednáním soudu uplynuly více než dva měsíce. Bylo věcí stěžovatele v případě, kdy datovou schránku zřídil, zajistit její řádné užívání, tedy přebírání obdržených zpráv, nadto, když na to měl v tomto případě více než dva měsíce, a za situace, kdy věděl o tom, že proti němu byla podána žaloba, jejíž projednání soudem mohl a měl očekávat.
11. Ústavní soud uzavírá, že obecnými soudy byla oběma účastníkům poskytnuta stejná možnost k uplatnění práva, soud postupoval v souladu se zákonem a svou diskreční pravomocí. V řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Proto je nutné jeho stížnost označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu