ECLI:CZ:US:2014:1.US.4287.12.2
sp. zn. I. ÚS 4287/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Československá obchodní banka, a.s., sídlem Radlická 333, Praha 5, zast. JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, sídlem Otakarova 5, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2012, č.j. 28 Cdo 1741/2012-405, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2011, č.j. 11 Co 246/2011-371, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.12.2010, č.j. 15 C 42/2001-200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábř.. 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), a to z těchto důvodů:
- nezákonný zásah do vlastnického práva stěžovatelky a porušení zásady legitimního očekávání,
- nepřípustné omezení práva podnikat,
- nesprávný úřední postup žalovaného (tj. vedlejší účastnice),
- jednání vedlejší účastnice, které je v rozporu s dobrými mravy,
- nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a porušení zásad spravedlivého procesu,
- odepření spravedlnosti v případě, kdy se dovolací soud nezabýval doplněním dovolání žalobce (tj. stěžovatelky).
K věci uvedla, že v roce 1991 uzavřela se žalovanou, která vykonávala veřejnou správu prostřednictvím Společnosti pro Všeobecnou československou výstavu (dále jen "společnost"), na kterou výkon veřejné správy v oblasti výstavnictví přenesla, smlouvu o úvěru. Společnost byla v podnikovém rejstříku zapsaná jako akciová společnost, proto stěžovatelka neměla pochybnosti o tom, že jedná s podnikatelským subjektem, a předpokládala, že dosáhne zisku a bude splácet dluh. Později vyšlo najevo, že společnost nebyla akciovou společností, tudíž byla nesprávným úředním postupem zapsána do podnikového rejstříku a byla tak porušena i důvěra v tento zápis. V roce 1999 byl zápis změněn a společnost byla zapsána mezi společnosti jiné. Bezprostředně po rozpadu ČSFR proběhl proces transformace společnosti, v roce 1995 bylo rozhodnuto, že vypořádání důsledků konání výstavy mezi státem a stěžovatelkou bude provedeno bezplatným převodem majetku na Hlavní město Prahu za podmínky, že Hlavní město Praha vypořádá závazky státu vůči stěžovatelce. K vypořádání pohledávky stěžovatelky nedošlo, protože v mezidobí ČR - Ministerstvo kultury převedla budovy a pozemky bez vědomí vlády ČR na třetí subjekt. Takto došlo k porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je i legitimní očekávání nabytí majetku. Vedlejší účastnice narušila svobodné podnikání stěžovatelky podle čl. 26 Listiny, a to tím, že dopustila neoprávněné zapsání společnosti do podnikového rejstříku. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rozebírá nesprávný úřední postup vedlejší účastnice, který počíná již při přípravě jeho rozhodovací činnosti, která se týkala konání výstavy, a to podkladů pro rozhodování vlády, namítá, že došlo k libovůli rozhodování, když se soudy nezabývaly námitkou, že činnost v oboru výstavnictví je činností v oblasti státní správy, že vláda ČSFR nebyla oprávněna dát souhlas k utvoření společnosti, protože obor výstavnictví nenáležel do kompetence federální vlády, dále docházelo k tomu, že jednala v rozporu se svým vlastním rozhodnutím. Rozpor s dobrými mravy spatřuje stěžovatelka v jednání vedlejší účastnice, která získala úvěr, za finanční prostředky postavila na vlastních pozemcích nemovitosti, které převedla třetí osobě a získala tak majetkový prospěch.
Podle stěžovatelky Nejvyšší soud nepřípustně zúžil její právo na přístup k dovolacímu soudu, když nerespektoval závěry Ústavního soudu o přípustnosti dovolání i z důvodu vad řízení. Za takovou vadu stěžovatelka považuje postup soudu, v jehož důsledku je jednomu z účastníků znemožněno dokázat rozhodné skutkové okolnosti; stalo se tak postupem obvodního soudu, který požádal orgány vedlejší účastnice o předložení dokumentů, po odpovědi, že nejsou k dispozici, měl uložit zástupci vedlejší účastnice (ÚZSVM), aby je předložil, jestliže tak neučinil, došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny. Projevem libovůle je i zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem svědků, když takový postup není relevantním způsobem zdůvodněn; jde o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka upozorňuje, že se žádný ze soudů nevypořádal s argumentací, že na společnost byl přenesen výkon státní správy v oboru výstavnictví. Právě proto je dána odpovědnost vedlejší účastnice podle §1 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. a podle §3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. Vedlejší účastnice je proto povinna zaplatit dluh i na základě §52 odst. 1 a 2 zák. č. 219/2000 Sb. Poukazuje též na uznání dluhu ve formě notářského zápisu a odmítá námitku promlčení.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na omyl Nejvyššího soudu ohledně počítání běhu dvouměsíční dovolací lhůty. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se nemůže zabývat doplněním dovolání, protože k němu došlo po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež započala běžet 8.2.2012. Stěžovatelka namítá, že konec dovolací lhůty posoudil Nejvyšší soud chybně, protože 8.4.2012 byla neděle a 9.4.2012 bylo velikonoční pondělí, tedy svátek. Poslední den dovolací lhůty tedy připadl na úterý 10.4.2012, takže doplnění bylo podáno včas, protože bylo odevzdáno k poštovní přepravě 10.4.2012.
Pro porušení základních práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 26 odst. 1:
Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a upozornil, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že hospodaření s majetkem státu nepředstavuje výkon státní moci, nelze ho považovat za úřední postup ve smyslu §18 odst. 1 Zák. č. 58/1969 Sb. či §13 zákona č. 82/1998 Sb. Uzavřel, že nejsou dány ani podmínky pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ani podmínky pro odpovědnost podle §420 obč. zákoníku, neboť vytýkaná jednání státu nemohla být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Městský soud lapidárně odkázal na důvody zařazené do odůvodnění svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Podle vedlejší účastnice si stěžovatelka ryze účelově vykládá institut nesprávného úředního postupu, proto považuje stěžovaná rozhodnutí soudů za zcela přiléhavá, neboť o výkon státní moci nešlo a zvláštní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem na tento případ nedopadá. Dále upozornila, že stěžovatelka v intencích §14 zák. č. 82/1998 Sb. žalovaný nárok neuplatnila u příslušné organizační jednotky státu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformulovala.
III.
Z předložených listinných podkladů, jakož i ze spisu obvodního soudu sp.zn. 15 C 42/2001 zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 22.1.2001 domáhala vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 1 681 775 614,72 Kč s příslušenstvím, a to se stručným tvrzením, že požadovaná částka je dluhem společnosti, který nebyl uhrazen, a že jeho nezaplacení způsobila vedlejší účastnice, když nevykonávala svoji kontrolní a řídící povinnost ve smyslu §28 vyhl. č. 119/1988 Sb.; v doplnění žaloby pak uvedla, že jde o nesprávný úřední postup. Po provedeném dokazování v průběhu opakovaných ústních jednání (a částečném zpětvzetí žaloby) obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 18.12.2007, č.j. 15 C 42/2001-200 (ve znění opravného usnesení ze dne 6.5.2008, č.j. 15 C 42/2001-224) zamítl, neboť, ve stručnosti shrnuto, neshledal podmínky vzniku odpovědnosti podle zák. č. 58/1969 Sb. (nedošlo ke zrušení žádného z rozhodnutí), ani podle obč. zákoníku (společnost nebyla rozpočtovou organizací), ani ze smlouvy mezi ČR a SR o společném postupu při dělení majetku (stát společnosti neposkytl garanci), ani z titulu bezdůvodného obohacení nabytím vlastnického práva ke stavbám postavených společnosti z prostředků poskytnutých stěžovatelkou. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním, na jehož základě rozhodl městský soud zrušujícím usnesením ze dne 30.11.2009, č.j. 11 Co 184/2008-265, shledav, že stěžovatelčin žalobní návrh je nejasný, neurčitý, tudíž nesrozumitelný, přičemž jeho vady je třeba odstranit. Po uskutečnění příslušných procesních úkonů obvodní soud rozsudkem ze dne 10.12.2010, č.j. 15 C 42/2001-336, žalobu opětovně zamítl, protože neshledal důvodnost uplatněného nároku, a to ani na základě některého z alternativně uplatněných právních důvodů (v odůvodnění rozsudku uvedl, že návrh na doplnění dokazování zamítl, protože dospěl k závěru, že si opatřil dostatek skutkových zjištění potřebných pro řádné rozhodnutí ve věci samé). Následné stěžovatelčino odvolání neshledal městský soud důvodným a rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 14.12.2011, č.j. 11 Co 246/2011-371, potvrdil, neboť nebylo shledáno naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu podle zák. č. 58/1969 Sb. Rozsudek městského soudu byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 8.2.2012, lhůta pro dovolání započala běžet dnem 9.2.2012. V jejím průběhu podala stěžovatelka dovolání, v němž argumentovala na podporu jeho přípustnosti třemi otázkami (sub I. - III.), které dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny. Dne 10.4.2012 předala stěžovatelka k poštovní přepravě stručné doplnění dovolání s dalším tvrzením o nesprávném úředním postupu vedlejší účastnice. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 28.8.2012, č.j. 28 Cdo 1741/2012-405, pro nepřípustnost odmítl, přičemž v odůvodnění zkonstatoval, že stěžovatelkou nastíněné právní otázky řešil městský soud v souladu s ustálenou judikaturou. Ohledně doplnění dovolání uvedl, že bylo podáno až po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala běžet dne 8.2.2012.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s rozhodnutími obecných soudů a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Stěžovatelka se žalobou domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit ji žalovanou částku, a to z různých právních důvodů. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti státu, zejména podle speciálních předpisů zakotvujících odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení vzniku předpokladů odpovědnosti. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se soudy vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami vycházejícími převážně z nepřesných představ o právních konstrukcích (platí předně o údajném nesprávném úředním postupu, protože je notorietou, že výkon výstavnictví nebyl a není výkonem státní správy). Z těchto důvodů nemohlo ani dojít k zásahu do dalších tvrzených stěžovatelčiných základních práv (na ochranu majetku a na ochranu práva podnikání).
Ústavní soud nepřehlédl oprávněnou námitku stěžovatelky vůči nesprávnému počítání lhůty pro případné doplnění dovolání. Závěr Nejvyššího soudu o pozdním doplnění je evidentně v rozporu s §57 obč. soudního řádu (včetně nesprávného určení počátku běhu). Ovšem ani případné zohlednění obsahu tohoto doplnění nemohlo mít závěr na správné posouzení nepřípustnosti tzv. nenárokového dovolání. Z tohoto důvodu neshledává Ústavní soud racionálním rušit napadené usnesení Nejvyššího soudu, neboť by ani nové posouzení dovolání nemohlo vést k rozhodnutí pro stěžovatelku příznivější.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu