ECLI:CZ:US:2014:1.US.4354.12.1
sp. zn. I. ÚS 4354/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. PhDr. Jaroslava Padrnose, CSc., advokáta, zastoupeného Mgr. Janem Habancem, advokátem se sídlem Brno, Banskobystrická 68, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 4 Tmo 68/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukázal na to, že napadeným usnesením, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně o odměně na provedené úkony v trestní věci, došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Porušení uvedeného základního práva a ústavního pořádku stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud neuznal jeho nárok na dva úkony, a to podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání a výslech podezřelého, neboť tyto dva úkony považoval za úkon jediný. Krajský soud poukázal na to, že podání vysvětlení a účast obhájce u něho trvala 8 minut a bezprostředně poté následující výslech mladistvého podezřelého trval 9 minut. Krajský soud považuje za neetické, aby za takto krátký časový úsek inkasoval advokát odměnu za dva úkony. Městský soud přiznal stěžovateli odměnu včetně DPH ve výši 4.860,- Kč, přičemž stěžovatel požadoval odměnu ve výši 6.480 Kč. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvedl, že pro přiznání odměny není relevantní, kolik minut příslušné úkony trvaly. Dále pak stěžovatel poukázal na to, že napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo dostatečně odůvodněno, proto se jedná o nedovolenou libovůli.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu