ECLI:CZ:US:2014:1.US.4505.12.1
sp. zn. I. ÚS 4505/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti AB - CREDIT a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2012 č. j. 7 Cmo 459/2009-407, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 28. 11. 2012 se AB - CREDIT a.s., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil náhradově nákladové výroky II a III v záhlaví uvedeného rozsudku (v petitu ústavní stížnosti nesprávně označeného jako usnesení) Vrchního soudu v Olomouci vydaného v řízení o 11 000 000 Kč s postižními právy ze směnky.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 28. 11. 2012 rozsudkem č. j. 3 Cm 142/2002-106 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") ponechal vůči žalovaným 1) - 6) v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný dne 26. 6. 2002 pod č. j. 3 Sm 425/2001-67 (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a v záhlaví směnečného platebního rozkazu opravil identifikační číslo žalobce (výrok III).
Dne 28. 8. 2012 rozsudkem č. j. 7 Cmo 459/2009-407 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaných 1), 2), 4) a 5), ve kterém shodně namítli, že předmětná směnka není směnkou platnou, neboť obsahuje dvě vzájemně si konkurující doložky, a sice doložku "na řad" a zároveň i doložku "nikoli na řad", přičemž výkladem textu směnky nelze žádnou z nich vyloučit, rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. 3 Cm 142/2002-106 změnil tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 26. 6. 2002 č. j. 3 Sm 425/2001-67 se ve vztahu k žalovaným 1), 2), 4) a 5) v celém rozsahu zrušuje (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným ve stanovené lhůtě k rukám právních zástupců náklady řízení před nalézacím soudem, a to žalovaným 1) a 4) ve výši 218 250 Kč a žalovaným 2) a 5) ve výši 218 250 Kč (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným ve stanovené lhůtě k rukám právních zástupců náklady odvolacího řízení, a to žalovanému 1) ve výši 239 400 Kč, žalovanému 2) ve výši 239 400 Kč, žalovanému 4) ve výši 231 314 Kč a žalovanému 5) ve výši 239 400 Kč (výrok III).
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že uvedení obou doložek ve směnečném textu má zcela nepochybně za následek vnitřní rozpornost směnky, neboť není zřejmé, jakým způsobem ji lze převést, t. j. zda indosamentem či cesí. V části, v níž byly na předmětné směnce uvedeny obě doložky, je směnka neurčitá. Vzhledem k tomu, že tuto část směnky nelze oddělit od ostatního obsahu směnky (§41 obč. zák.), neboť se jedná o podstatnou složku směnečného textu, je inkriminovaná směnka právním úkonem neplatným, a to pro rozpor s ustanovením §37 odst. 1 obč. zákoníku. Nelze akceptovat názor nalézacího soudu, že právě dopsáním doložky "nikoli na řad" k již předtištěné doložce "na řad" žalobce vyjádřil svou vůli převést směnku cesí. Naopak provedením tohoto úkonu žalobce docílil pouze toho, že na směnce jsou uvedeny dvě vzájemně si konkurující doložky, přičemž výkladem směnečného textu nelze dovozovat, že některá z nich platí za nenapsanou, neboť to by muselo být výslovně stanoveno v zákoně směnečném a šekovém. Při interpretaci práv a povinností ze směnky vyplývajících je rozhodující její obsah, který musí být vždy určitý.
K návrhu žalobkyně na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odvolací soud připomněl, že toto ustanovení dává soudu možnost, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. V tomto případě odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele neshledal, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce žalobkyně byl v úvodu ústního jednání odvolacím soudem v rámci předvídatelnosti rozhodnutí upozorněn na konstantní judikaturu, týkající se platnosti směnky ve vazbě na doložky "na řad" a "nikoli na řad", tak, jak bylo odvolacím soudem objasněno shora, od níž odvolací soud nemá nejmenšího důvodu se jakkoliv odchýlit. Žalobkyně, přes toto poučení, neprojevila vůli žalobou disponovat, naopak setrvala na svém stanovisku, že předmětná směnka je směnkou platnou. Za tohoto stavu věcí odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nese odpovědnost za vznik nemalých nákladů řízení.
Odvolací soud dále k tvrzení žalobkyně, že na straně žalované stojí 4 osoby, každá z nich je zastoupena advokátem, které však sdílejí společnou advokátní kancelář, což se jí jeví krajně neúčelným, poukázal na ustanovení §24 odst. 1 o. s. ř., dle něhož se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí, přičemž dle §25 odst. 1 o. s. ř. tímto zástupcem může být vždy advokát. I když se náklady zástupců, kteří v tomto případě na straně žalující vystupují, mohou zdát neúčelné, nic to nemění na skutečnosti, že občanský soudní řád možnost nechat se v řízení před soudem zastoupit jím zvoleným zástupcem dává každému jednotlivému účastníku řízení zvlášť.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že odvolací soud nezohlednil konkrétní okolnosti případu zjevně odůvodňující postup dle §150 o. s. ř., v důsledku čehož bylo jeho rozhodnutí svévolné. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřovala v okolnostech právního zastoupení žalovaných advokáty, z nichž někteří se na zastoupení aktivně nepodíleli a úkony za ně na základě substituční plné moci realizoval jiný advokát zastupující jiného účastníka řízení, což nelze považovat za řádně a fakticky uskutečněné zastoupení. Poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) a ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) a dodala, že náklady na zastoupení advokáty, kteří v řízení nevyvíjeli žádnou aktivitu, nebyly náklady potřebnými k uplatnění nebo bránění práva a jejich náhrada neměla být odvolacím soudem uložena.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem. Stěžovatelka byla přesvědčena, že v jejím případě existovaly "důvody hodné zvláštního zřetele", v důsledku nichž náklady na právní zastoupení žalovaných účastníků řízení advokátem neměly být odvolacím soudem přiznány. Polemizovala tak s výše již citovaným závěrem odvolacího soudu, který návrh stěžovatelky na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., posoudil a důvody hodné zvláštního zřetele neshledal.
K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v projednávaném případě došlo.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
Stěžovatelka tvrdila, že někteří z advokátů zastupujících žalované 1, 2, 4 a 5, se na zastoupení aktivně nepodíleli a úkony za ně na základě substituční plné moci realizoval jiný advokát zastupující jiného účastníka řízení; náklady na zastoupení advokáty, kteří v řízení nevyvíjeli žádnou aktivitu, proto nebyly náklady potřebnými k uplatnění nebo bránění práva a jejich náhrada neměla být odvolacím soudem uložena. Toto své tvrzení stěžovatelka přiměřeně nekonkretizovala; Ústavní soud ovšem nemůže vybírat z reality skutečnosti, které ústavní stížnost podporují, resp. za stěžovatelku dohledávat další argumenty, neboť bylo plně na stěžovatelce, aby Ústavnímu soudu poskytla všechny relevantní informace, které by mu umožnily zhodnotit, zda v projednávaném případě došlo či nikoliv ke zneužití práva na zastoupení advokátem ve smyslu nálezu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), a na základě toho učinit závěr o opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Odvolací soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v jejím případě nelze aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil; v postupu a závěrech odvolacího soudu z pohledu ústavněprávního nelze shledat nic, co by mohlo stěžovatelkou požadovaný kasační zásah opodstatnit; nesouhlasná polemika stěžovatelky důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu