ECLI:CZ:US:2014:1.US.4526.12.2
sp. zn. I. ÚS 4526/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Mikety, advokáta se sídlem Jaklovecká 18, Slezská Ostrava, zastoupeného JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Slezská Ostrava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 12. 2012 č. j. 30 C 162/2005-233 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2012 č. j. 25 Co 123/2012-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho základního práva na legitimní očekávání, garantované článkem 1 odstavce 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že byl stěžovatel usnesením Krajského soudu v Ostravě ustanoven paní Marii Kožejové k ochraně jejích zájmů v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 75/2003. V tomto řízení se žalobkyně žalobou ze dne 1. 8. 2003 domáhala po žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR těchto nároků: Žalovaný je povinen uvést přestupek do skutečného stavu podle zjištěných pravdivých skutečností a zdržet se nepravdivého tvrzení. Žalovaný je povinen dle zákona došetřit přestupky, které nebyly do dnešního dne 1. 8. 2003 došetřeny, dle skutečností podle pravdivých důkazů a vydat písemnou omluvu. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni nemajetkovou újmu z titulu své nečinnosti v částce ve výši 8.000.000 Kč a nahradit jí náklady řízení. Žalobkyně prostřednictvím stěžovatele v odvolacím řízení upřesnila svůj požadavek tak, že se domáhá zaplacení částky 8 milionů Kč z důvodu odpovědnosti žalovaného jako ústředního orgánu státní správy ve věcech projednání přestupků za nesprávný úřední postup spočívající v nezákonně vedených přestupkových řízeních. Po vyjasnění procesní pozice žalobkyně Vrchní soud usnesením ze dne 17. 1. 2005 č. j. 1 Co 155/2004-62 potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2004, jímž byla určena věcná příslušnost okresního soudu s tím, že "z obsahu spisu je zřejmé, že se žalobkyně podáním označeným žaloba o náhradu škody (nemajetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč) způsobené nesprávným úředním postupem (§13 zákona č. 82/1998 Sb.) naprosto nejasně a nekonkrétně vymezila své nároky, neboť vůbec není patrno, zda se domáhá toliko náhrady škody na základě nesprávného úředního postupu státního orgánu či též nároku na náhradu nemajetkové újmy za protiprávní zásah do jejich osobnostních práv". Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26. 4. 2005 č. j. 21C 91/2005-8 vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7. V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že se žalobkyně domáhá náhrady škody. Na výzvu soudu žalobkyně omezila žalobu tak, že požadovala z důvodu nesprávného úředního postupu škodu ve výši 557 227 Kč. Ve věci bylo nařízeno jednání, u kterého bylo rozhodnuto o částečném zpětvzetí žaloby co do částky 7 443 147 Kč a bylo provedeno rozsáhlé dokazování a jednání bylo odročeno na neurčito z důvodu vyčkání rozhodnutí v řízení o zbavení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že řízení trvalo delší dobu a bylo přerušeno, aniž by bylo možné stanovit pevný termín, kdy bude možné v řízení pokračovat, požádal stěžovatel podáním ze dne 10. 7. 2008 o poskytnutí zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů, kterou k tomu datu vyčíslil na 454 269 Kč. Na základě uvedené žádosti příslušný obvodní soud stěžovateli přiznal zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 454 269 Kč. Žaloba ve věci samé byla poté rozsudkem ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 30 C 162/2005 zamítnuta. Na základě podaného odvolání pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 316/2010 napadený rozsudek ve věci samé potvrdil. Žalobkyně, zastoupená stěžovatelem, podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, kterým se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1868/2011 dovolání žalobkyně odmítl. Dne 19. 9. 2012 bylo stěžovateli doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 12. 2011 č. j. 30 C 162/2005-233, kterým bylo rozhodnuto, že se ustanovenému právnímu zástupci přiznává odměna za zastupování za celé řízení, včetně dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, ve výši 64 070,40 Kč. Současně bylo stanoveno, že stěžovatel jako ustanovený advokát je povinen vrátit státu rozdíl mezi vyplacenou zálohou a přiznanou odměnou. K odvolání stěžovatele byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012 č. j. 25 Co 123/2012-253 částečně změněn výrok soudu prvého stupně tak, že byla ustanovenému právnímu zástupci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 129 816 Kč. Rozdíl mezi vyplacenou zálohou a přiznanou odměnou činí tedy částku 324 453 Kč.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů, kterým bylo rozhodnuto o jeho odměně jako ustanoveného právního zástupce, bylo překvapivé s přihlédnutím k celému průběhu řízení. Stěžovatel byl ustanoven žalobkyni, která se domáhala žalobou jednak nápravy v přestupkových řízeních a dále nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu dle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Krajský soud, poté co stěžovatel žalobu upřesnil, svým přípisem ze dne 11. 10. 2004 doslova uvedl, že je naprosto zřejmé, že se žalobkyně domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Zcela v souladu s touto kvalifikací proto také stěžovatel vyúčtoval odměnu dle §7 odst. 1 zákona č. 177/1996 Sb., advokátní tarifu. Za tarifní hodnotu, ze které byla odměna stěžovatele vyčíslena, pak byla stanovena částka požadovaná žalobkyni jako náhrada škody, tedy částka 8 000 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 na základě takto vyčísleného požadavku na přiznání odměny přiznal usnesením ze dne 16. 7. 2008 stěžovateli zálohu na odměnu ve výši 454 269 Kč a uvedl u každého úkonu, jaká odměna stěžovateli za konkrétní právní úkon náleží. V tomto směru se obvodní soud zcela ztotožnil s požadavkem na odměnu, jak ji uplatnil stěžovatel, a zálohu na tuto odměnu také stěžovateli vyplatil. Obvodní soud však vydal dne 27. 11. 2011 pro stěžovatele zcela nepředvídatelné a neočekávané rozhodnutí, protože v rozporu s dosavadním průběhem řízení dospěl k závěru, že nárok žalobkyně byl zcela zjevně nedůvodný, a proto přiznal stěžovateli výrazně nižší odměnu. Městský soud pak stěžovatelově odvolání vyhověl jen zčásti. Stěžovatel však zcela legitimně očekával, že poté, co již bylo rozhodnuto v řízení o přiznání zálohy na jeho odměnu, tak je zcela nesporné, jak bude stanovována celá jeho odměna. Obecné soudy tím, že žalobkyni poskytly osvobození od placení soudních poplatků a současně rozhodly o ustanovení právního zástupce, přece jasně daly najevo, že se nejedná o případ svévolného nebo zřejmě neúspěšného uplatňování práva a založily tak u ustanoveného právního zástupce legitimní očekávání, že bude za svoji práci náležitě odměněn. Toto jeho očekávání však bylo zklamáno, což je zásahem do jeho základních práv.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu