ECLI:CZ:US:2014:1.US.4584.12.1
sp. zn. I. ÚS 4584/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Zmeka, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1708/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. 21 Co 283/2008 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 12 C 1028/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud rekapituluje dosavadní průběh řízení. Okresní soud ve Znojmě napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 7. 7. 2005 mezi Pozemkovým fondem ČR jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující, je neplatná (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemků parc. č. X/1 - orná půda a parc. č. X/2 - orná půda, oba vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, pro obec a katastrální území Dyjákovičky (dále též "předmětné nemovitosti" nebo "předmětné pozemky"), je Česká republika (výrok II.), stejně jako žalobu na určení, že Pozemkový fond ČR spravuje pozemky parc. č. Y/1 - orná půda a parc. č. Y/2 - orná půda, oba vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, pro obec a katastrální území Dyjákovičky podle zákona o půdě (výrok III.). Konečně okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, aby Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu k předmětným nemovitostem (výrok IV.) a navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud neshledal stěžovatelův naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, ani na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem či na určení správy těchto nemovitostí Pozemkovým fondem ČR. Současně však - jak plyne z jeho odůvodnění - se zabýval žalobou i z věcného hlediska. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 21 Co 283/2008-421, potvrdil jako věcně správný rozsudek okresního soudu. Krajský soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a stěžovatel se nemůže úspěšně domáhat po Pozemkovém fondu, který již není správcem předmětné nemovitosti, aby na něj bylo převedeno vlastnictví k tomuto pozemku. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 1121-449, dovolání žalobce proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 21 Co 283/2008-421, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. března 2008, č. j. 12 C 1028/2005-377, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005, je neplatná, odmítl (výrok I.). Dále rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 21 Co 283/2008-421 jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005, je neplatná, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Nejvyšší soud vytkl krajskému soudu nesprávný právní závěr, že stěžovateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům. V následujícím řízení krajský soud v záhlaví citovaným a ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu, neboť dospěl k závěru, že kupní smlouvu považuje za platnou, protože na základě ní přešlo vlastnické právo z České republiky na žalovanou a stěžovatel se nemůže úspěšně domáhat po Pozemkovém fondu, který již není správcem předmětné nemovitosti, aby na něj bylo převedeno vlastnictví k tomuto pozemku. Dovolání proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť neshledal, že by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že případná vůle družstva odvolat písemný souhlas udělený stěžovateli nebyla řádně konstituována a včas a řádně projevena a odvolací soud tuto skutečnost posoudil v rozporu s hmotným právem i skutkovým stavem. Nejvyšší soud pak pochybil tím, že dovolání stěžovatele řádně neprojednal a nedal mu zapravdu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Veškeré námitky, které stěžovatel vznesl před Ústavním soudem, a jimiž polemizuje se závěry krajského soudu, však stěžovatel již uplatnil v předchozích soudních řízeních a Ústavní soud je názoru, že se s nimi příslušné soudy náležitě vypořádaly. V této věci obecné soudy tedy dostály svým povinnostem a proto pouhá skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013).
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu