ECLI:CZ:US:2014:1.US.4653.12.1
sp. zn. I. ÚS 4653/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EGERMANN, s. r. o., se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2012 č. j. 29 Cdo 3444/2010-450, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 č. j. 10 Cmo 30/2010 - 392 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2009, č. j. 45 Cm 25/2003-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnického zakotveného v čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 10 Cmo 30/2010-392 potvrdil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 45 Cm 25/2003-331, jímž krajský soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen "sporné nemovitosti") se vylučují ze soupisu majetku konkursní podstaty společnosti EGERMANN EXBOR - NOVOBOR, společnosti s ručením omezeným (dále jen "úpadkyně"). Napadenými rozsudky bylo určeno, že sporné nemovitosti patří do podstaty úpadkyně, neboť smlouva, jíž stěžovatelka sporné nemovitosti nabyla je vůči konkursním věřitelům "právně neúčinná". Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006 a v usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4162/2009 (obě rozhodnutí byla vydána v řízeních vedených mezi týmiž účastníky jako v projednávané věci). V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož odpůrčí žalobou podle §16 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 se správce konkursní podstaty úpadce nebo některý z konkursních věřitelů úpadce může úspěšně domáhat určení, že právní úkon úpadce je neúčinný vůči jeho konkursním věřitelům, nikoli však vůči správci konkursní podstaty úpadce. Správce konkursní podstaty úpadce je oprávněn sepsat majetek, který v důsledku odporovatelného právního úkonu úpadce ušel z úpadcova majetku, již na základě výsledku řízení o odpůrčí žalobě podané před prohlášením konkursu na majetek úpadce některým z věřitelů úpadce vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, a to za předpokladu, že neúčinnost právního úkonu byla určena po prohlášení konkursu. Šestiměsíční lhůtu podle §15 zákona o konkursu a vyrovnání účinného k 31. prosinci 2007 je nutno počítat od podání návrhu věřitele na prohlášení konkursu, a to i tehdy, vydal-li konkursní soud (poté, kdy další návrh podal i dlužník sám) usnesení o zastavení řízení o návrhu věřitele pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu.
3. Ústavní soud zjistil z obchodního rejstříku, že v době před prohlášením konkursu byla úpadkyně se stěžovatelkou prostřednictvím společníka majetkově propojena a taktéž podobný název evokuje jisté obchodní propojení.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud napdeným rozhodnutím podpořil nezákonnost rozhodování vrchního i krajského soudu a že se nezabýval konkrétními námitkami, podpořenými jinými publikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Podle stěžovatelky je zřejmé, že posouzení stavu "nápadně nevýhodné podmínky" v roce 1997 a v roce 2012 bude zcela odlišné. Judikatura vychází z toho, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu, nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými. Toto však zjištěno soudy nebylo. Využitelnost předmětu kupní smlouvy musí být také předmětem úvah soudů, což však v posuzovaném případě nenastalo. Stěžovatelka uvádí, že byly nemovitosti ve špatném stavu a teprve následná rekonstrukce přesahující 2 miliony, učinila nemovitosti schopné užívání. Úpadkyně nebyla vzhledem ke své platební neschopnosti schopna rekonstrukci provést. Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo k porušení zásady "iura novit curia", a tím i k zásahu do práva na spravedlivý proces. Stěžovatelce bylo dle jejího názoru upřeno právo na zákonný, tedy spravedlivý proces, bylo jí odepřeno právo na účinné opravné prostředky a vlastnické právo.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
9. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu