ECLI:CZ:US:2014:1.US.4699.12.1
sp. zn. I. ÚS 4699/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 6 Tdo 978/2012, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. 8 To 32/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 10 T 14/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakožto i čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu osobního a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnoceni´ důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, neboť skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzena´ soudem odvolacím, měla být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a neměla mít žádnou oporu v provedeném dokazování. Obecným soudům, zejména Vrchnímu soudu v Praze, stěžovatel dále vytknul nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nedostatečnost odůvodnění. Stěžovatel taktéž namítl porušení principu in dubio pro reo při hodnocení důkazů, což podle něho vedlo k nesprávným závěrům o tom, že se v době střelby na byt poškozených měl nacházet na místě činu a měl to být on, kdo střílel. Konečně stěžovatel spatřuje porušení práva na ochranu osobního a rodinného života v tom, že soudy měly uložit trest, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, jakož i požadavek přiměřenosti uloženého trestu.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 10 T 14/2011 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojovaní podle §279 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
4. Dne 18. 4. 2012 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne ze dne 25. 1. 2012 usnesením sp. zn. 8 To 32/2012 zamítl jako nedůvodné.
5. Dne 26. 9. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2012, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, usnesením sp. zn. 6 Tdo 978/2012 odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
6. Podle stěžovatele došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl postup v řízení před soudem spočívající v tom, že soudy učinily (v odvolání převzaly) skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, a důkazy, které provedly, nesprávně vyhodnotily. Stěžovatel dále podrobně rozebírá a nabízí vlastní hodnocení pravdivosti a hodnověrnosti svědeckých výpovědí, jako i dalších důkazů, zejména znaleckého posudku ohledně zrakových schopností stěžovatele, či protokolů o ohledání místa činu a vyšetřovacím pokusu. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly, resp. nedostatečně vypořádaly s tvrzeními a důkazy obhajoby, zejména důkazy alibi a důkazy vyvracejícími tvrzení usvědčujících svědků. Stěžovatel dále rozporuje skutková zjištění a skutkové závěry ohledně vražedného úmyslu střelce na byt poškozených, jakož i absenci objasnění motivu pachatele, což dále podporuje příklady z judikatury a odborné literatury. V souhrnu tedy stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů o tom, že skutek spáchal, dále jak byl skutek kvalifikován a konečně brojí i proti výši uloženého trestu, kterou považuje za naprosto nepřiměřenou k výchovnému účelu trestu, a nedostatečnosti jeho odůvodnění.
II.
7. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. 12. 2012.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. K namítaným nedostatkům při dokazování Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudů (čl. 82 Ústavy), kterých úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, a proto může posoudit toliko soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů, kterým dospěl ke skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu.
12. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel především v tom, že se obecné soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Soudy prý postupovaly v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu provedly soudy vadnou právní kvalifikaci. Argumenty, které vznesl stěžovatel v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se obecné soudy zabývaly jednostranně a účelově, a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy zjištěný skutkový stav neposkytuje spravedlivý podklad pro rozhodnutí o vině a trestu. Dle stěžovatelova názoru jsou vydaná rozhodnutí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Prakticky jde o argumentaci totožnou s neúspěšně uplatněnými námitkami v rámci obhajoby v odvolacím i dovolacím řízení.
13. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Nalézací soud své závěry učinil a odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení, které prokázaly, že došlo k spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel, což následně potvrdil odvolací i dovolací soud. Ani ohledně uloženého trestu Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, libovůli či nespravedlnost.
14. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.
15. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu