ECLI:CZ:US:2014:1.US.4733.12.1
sp. zn. I. ÚS 4733/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky FTC DC, spol. s r. o., se sídlem Děčín, ul. Radniční 1/23, IČ 627 38 119, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 19. 10. 2011 č. j. 22 C 138/2008-105 a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 8. 2012 č. j. 62 Co 130/2012-147, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, na náhradu škody vůči nezákonnému rozhodnutí a na ochranu vlastnictví podle čl. 36, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudních spisů zjistil, že stěžovatelka uplatnila dne 17. 9. 2007 u Ministerstva financí ČR (dále jen "žalovaný") nárok na náhradu škody, která jí byla způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu správce daně. Napadenými rozsudky bylo rozhodováno o uplatněném nároku stěžovatelky na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Děčíně (dále v textu také jako "správce daně") ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období září a říjen 2000 (dále jen "DPH 09-10/2000"). Obecné soudy nárok stěžovatelky na náhradu škody vůči státu neuznaly. Správce daně v uvedené daňové věci zahájil v listopadu 2000 vytýkací řízení dle §43 ZSDP. Zahájené vytýkací řízení dále probíhalo až do roku 2003, přestože metodické pokyny Ministerstva financí stanoví finančním úřadům pro tento postup tříměsíční lhůtu. Správce daně vydal v roce 2003 platební výměry, kterými zamítl uplatněný nárok na odpočet daně. Stěžovatelka podala proti těmto platebním výměrům odvolání, které bylo ze strany Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zamítnuto. Na základě následné správní žaloby a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 15 Ca 256/2006-9 ze dne 16. 1. 2007 (DPH 09/2000), resp. č. j. 15 Ca 56/2007-8 ze dne 14. 3. 2007 (DPH 10/2000), však byla uvedená daňová rozhodnutí zrušena. Z hlediska projednávané věci považuje stěžovatelka za významné, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku konstatoval nezákonnost výše uvedených rozhodnutí finančních orgánů. Dle názoru správního soudu byla zjištění finančních orgánů nedostatečná pro to, aby na jejich základě došlo ke snížení daňového nároku stěžovatelky. Vinou průtahů na straně správce daně došlo následně dne 23. 2. 2007 (DPH 09/2000), resp. dne 11. 4. 2007 (DPH 10/2000) k zastavení příslušného daňového řízení z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty, aniž by bylo v dané věci završeno vyměřovací řízení obvyklým způsobem, tedy vydáním platebního výměru. Stěžovatelka se domáhala ochrany proti rozhodnutím správních orgánů ve správním soudnictví, jeho návrh na zrušení napadených správních rozhodnutí byl zamítnut stejně jako kasační stížnost (pod sp. zn. 1 Afs 29/2010). Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením z 21. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2203/10.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že odvolací soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku uznal námitku stěžovatelky, že se finanční orgány v rámci daňového řízení ve věci DPH 09-10/2000 dopustily nesprávného úředního postupu. Nicméně následně odmítl uznat vznik jakékoli škody na straně stěžovatelky v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu, a to s odkazem na trestní řízení, které bylo vedeno s bývalým jednatelem stěžovatelky. Stěžovatelka takové vyhodnocení uplatněného nároku na náhradu škody shledává jako nesprávné a nespravedlivé. Odvolací soud totiž v rozsudku zcela nesprávně vyhodnotil význam trestního řízení vedeného s panem B. F. Dle názoru stěžovatelky nelze akceptovat postup soudu, který posouzení žaloby na náhradu škody dal do úzké spojitosti s tímto trestním řízením a jeho výsledky učinil de facto jediným důvodem pro zamítnutí žaloby. Stěžovatelka má za to, že takové posouzení věci se s podstatou projednávané žaloby míjí, neboť tato soudem deklarovaná spojitost mezi žalobou na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. a zmiňovanou trestní kauzou nemá opodstatnění. Stěžovatelka namítá, že ačkoliv uvedenou námitku vznášel již v rámci řízení u obecných soudů, soudy se s ní přesvědčivě nevypořádaly. Předmětem daného případu je z hlediska daňového procesního práva podle stěžovatelky zcela mimořádný případ - případ, kdy daňové vyměřovací řízení ve věci DPH 09-10/2000 nebylo ukončeno vyměřením daně, tedy kdy nastala procesní situace, se kterou příslušný daňový zákon vůbec nepočítá. Nutno navíc upozornit na skutečnost, že uvedené trestní řízení bylo vedeno vůči jiné osobě než vůči stěžovatelce. Zatímco v případě trestního řízení bylo posuzováno jednání pana B. F., projednávaná žaloba na náhradu škody se týká daňového nároku společnosti FTC DC, s.r.o. Výkladem obecných soudů se stěžovatelka cítí být zasažena ve svém právu vlastnit majetek, neboť jí byl uvedeným způsobem nespravedlivě odepřen finanční nárok na náhradu škody, která vznikla v souvislosti s postupem správních orgánů. S ohledem na to, jakým způsobem obecné soudy vyhodnotily důsledky procesní situace v daňovém řízení, došlo podle stěžovatelky i k porušení zásady zákonnosti a následný proces dokazování a posouzení věci obecnými soudy byl též porušením práv stěžovatelky dle čl. 36 a čl. 38 Listiny.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné základní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, a podanou ústavní stížnost proto odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu