ECLI:CZ:US:2014:1.US.48.14.1
sp. zn. I. ÚS 48/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele BYTOVÉHO DRUŽSTVA - Jižní svahy, se sídlem Josefa Kainara 904, Ostrava, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kupkou, advokátem se sídlem Tichá 464/1, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 3580/2011-732, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011 č. j. 22 Co 538/2008-685 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 5. 2008 č. j. 6 C 1575/2004-568, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
2. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, zejména zda je ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem.
3. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
4. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy jako tzv. hlavní intervent. Účast hlavního interventa v řízení upravuje §91 o. s. ř., podle nějž "kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům".
5. Z průběhu řízení vyplývá, že soudem I. stupně byla intervenční žaloba stěžovatele zamítnuta z toho důvodu, že nebyla podána proti všem účastníkům řízení. Odvolací soud poté odvolací řízení o odvolání hlavního interventa zastavil (výrok I. rozsudku). Na základě dovolání žalobkyně (SUR, společnost pro územní rozvoj, a. s.) byl rozsudek odvolacího soudu zrušen pouze ve výrocích III., IV. a V. V tomto rozhodnutí ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. 32 Cdo 4802/2009 Nejvyšší soud konstatoval, že "Proti napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání hlavního interventa v důsledku zpětvzetí odvolání podle ustanovení §207 odst. 2, věty první, o. s. ř. (výrok pod bodem I), rozhodnuto o nákladech takto zastaveného odvolacího řízení (výrok pod bodem II) a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu žalobkyně, hlavního interventa a žalovaných 1), 3) a 4) (potvrzující část výroku pod bodem III), dovolání přípustné není. Podle ustanovení §167 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud usnesením; z toho vyplývá, že taková rozhodnutí mají povahu usnesení i tehdy, jsou-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovým výrokům je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení a o náhradě nákladů řízení mezi nimi uvedena nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry lze mutatis mutandis vztáhnout též k rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení). Mimořádným opravným prostředkem určeným k napadení pravomocného usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení je žaloba pro zmatečnost (srov. §229 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání proti těmto výrokům podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl". Následně ve věci opětovně rozhodoval odvolací soud a soud dovolací. Účastníkem těchto řízení již stěžovatel nebyl (viz vyjádření dovolacího soudu na str. 4 rozsudku).
6. Ze shora uvedených konstatování je tedy patrné, že účast stěžovatele v předmětném řízení jako hlavního interventa skončila již pravomocným usnesením odvolacího soudu o zastavení řízení o odvolání (na základě jeho zpětvzetí). Z toho lze dovodit, že stěžovateli postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti proti následně vydaným rozhodnutím ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nesvědčí.
7. Pro úplnost ještě Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost proti stejným rozhodnutím obecných soudů podala rovněž žalobkyně - SUR, společnost pro územní rozvoj, a. s. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost pod sp. zn. I. ÚS 24/14.
7. Z výše uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj