ECLI:CZ:US:2014:1.US.4814.12.1
sp. zn. I. ÚS 4814/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., právně zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem Brno, Smetanova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2012 č. j. 30 Cdo 947/2011-389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále měla být napadeným rozhodnutí zasažena i další práva stěžovatelky, a to zejména právo na rovné postavení účastníků řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka svou žalobou ze dne 11. 9. 2002 uplatnila vůči žalované společnosti mimo jiné nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč z toho titulu, že žalovaná prostřednictvím svého zaměstnance zavinila dopravní nehodu, při níž došlo k trvalému a těžkému zdravotnímu poškození matky stěžovatelky, jež se projevilo v trvalé ztrátě jejího intelektu a jejím trvalém upoutání na lůžko. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 2. 3. 2006 dovodil, že žalovaná hluboce a nereparovatelně zasáhla do osobnostního práva stěžovatelky na soukromý a rodinný život, chráněného §11 občanského zákoníku, avšak i přes to, že dospěl k závěru, že vzniklá újma je závažná a že relutární satisfakce je namístě, přiznal stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy pouze ve výši 100 000 Kč. Protože žaloba stěžovatelky byla z větší části (co do částky 1 400 000 Kč) zamítnuta, stěžovatelka podala proti rozsudku včas odvolání.
3. K odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem č. j. 1 Co 249/2006-210 z 16. 5. 2007 tak, že rozsudek částečně změnil a ve zbývající části potvrdil. Žalobkyni bylo v důsledku měnícího rozhodnutí přiznáno dalších 400 000 Kč. V části 1 000 000 Kč bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Oba účastníci napadli pravomocné rozhodnutí dovoláním. Dodatečně vyšlo najevo, že nesprávným postupem soudu byla žalované odňata možnost jednat před soudem, řízení bylo postiženo zmatečnostní vadou, protože v odvolacím řízení zastupovala žalovanou advokátka v mezidobí vyškrtnutá ze seznamu advokátů. V době, kdy se za žalovanou účastnila jednání před odvolacím soudem, tak její plná moc zanikla. Takovýto závěr dovodil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku č. j. 30 Cdo 2218/2008-300 z 22. 3. 2010. Vrchní soud tedy opětovně věc projednal a rozhodl stejně jako ve svém předchozím zrušeném rozsudku tak, že stěžovatelce přiznal 500 000 Kč a ve zbývající částce 1 000 000 Kč zamítavé rozhodnutí krajského soudu potvrdil s tím, že zaviněním dopravní nehody, při níž došlo k trvalému a těžkému poškození zdraví matky stěžovatelky, žalovaná protiprávně zasáhla do osobnostních práv stěžovatelky (jako dcery poškozené) na soukromí a rodinný život a že trvalé poškození zdraví matky znamená trvalý a neodčinitelný zásah do jejího života. S ohledem na závažnost zásahu a s přihlédnutím k okolnostem případu Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek tak, že krajským soudem přiznanou částku výrazně navýšil, protože neměl sebemenších pochyb o tom, že v důsledku těžkého a trvalého poškození došlo k trvalému narušení citových a sociálních vazeb stěžovatelky. Psychický stres stěžovatelky je umocněn tím, že při každé návštěvě matky v léčebném zařízení se tyto traumatické zážitky (vztahující se k jejímu zdravotnímu stavu) oživují, a připomínají, jaká byla matka stěžovatelky před nehodou. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud posuzoval i výši peněžité satisfakce. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně přihlédl k ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku účinného od 1. 5. 2004, ve kterém zákonodárce zavedl nový právní institut "odškodnění za škodu usmrcením", podle něhož náleží každému z pozůstalých dětí za smrt rodiče částka 240.000 Kč. Úmyslem zákonodárce bylo poskytnout osobám blízkým zemřelému odškodnění sui generis, které má reparovat nemajetkovou složku škody vzniklou úmrtím osoby blízké. I když tato zákonná úprava neřeší přímo projednávanou věc, poskytuje přesto určité vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv osob blízkých osobě těžce a trvale poškozené na zdraví (s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu), které lze z důvodu sjednocení soudní judikatury (aby nedocházelo k velkým rozdílům ve výši stanovené peněžní satisfakce v různých případech) použít i při posouzení a stanovení výše nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 občanského zákoníku při zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely (to je před 1. 5. 2004). Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že smrt osoby blízké je těžkým a nereparovatelným zásahem do práv na soukromí a rodinný život nejbližších pozůstalých. Jde ale o zásah jednorázový, který se obvykle během času zmírňuje. Jde-li ale o případ, kdy osoba dopravní nehodu přežije, avšak s následkem, že je trvale a těžce poškozená na zdraví, a proto zůstane v takřka vegetativním stavu, jde o zásah do práva na soukromí nejbližších příbuzných, jež má trvalý charakter a tento zásah se neustále opakuje při každé návštěvě poškozeného. Takovýto zásah je obvykle podstatně hlubší než zásah smrtí. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyni jako dceři poškozené matky přísluší přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši zhruba dvojnásobku částky 240 000 Kč podle ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku, to je v celkové výši 500 000 Kč. Zdůraznil dále, že nelze mechanicky porovnávat důsledky protiprávního zásahu do osobnostních práv příbuzných při smrti poškozeného anebo při jeho těžkém poškození na zdraví tak, že v případě úmrtí se jedná vždy o hlubší zásah. Záleží vždy na konkrétních okolnostech případu a na zjištěné hloubce a intenzitě dopadů protiprávního zásahu. V projednávané věci důsledky protiprávního zásahu do soukromí a do práva na rodinný život žalobkyně svou intenzitou přesáhly obvyklou mez dopadů v obdobných případech a tato vyšší hloubka protiprávního zásahu proto byla vyjádřena přiznaným vyšším peněžním zadostiučiněním. Stěžovatelka si proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podala dovolání, v němž polemizovala s použitím ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku (tedy odškodnění za škodu usmrcením) při stanovování zadostiučinění podle §13 občanského zákoníku, který stanovuje pouze kritérium závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky odmítl a poukázal na to, že svůj právní názor na tuto právní otázku jasně vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, jímž konstatoval, že "pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo." V posuzovaném případě pak neshledal žádné pochybení v postupu vrchního soudu.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života a polemizuje s právními závěry vyjádřenými v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutích obecných soudů je předcházející. Právní koncepce vyjádřená v citovaném rozsudku i napadeném usnesením Nejvyššího soudu podle stěžovatelky opomíjí životní realitu, a to zejména proto, že nezohledňuje charakter konkrétního vztahu mezi rodičem a dítětem, neboť i dítěti, které ke svému rodiči nemá pozitivní vztah či se k němu chová v rozporu s dobrými mravy, přiznává náhradu škody. Jestliže tedy obecné soudy na základě stěžovatelčiny žaloby dospěly ke zjištění, že zásah do práva na soukromí nejbližších příbuzných je v případech, kdy osoba dopravní nehodu přežije, avšak s následkem, že je trvale a těžce poškozená na zdraví, a proto zůstane v takřka vegetativním stavu, obvykle podstatně hlubší než zásah smrtí, pak nelze připustit přiznání pouze dvojnásobku náhrady škody za usmrcení. Stěžovatelka dále poukazuje na nepřiměřeně dlouhé řízení o její žalobě. Stěžovatelka taktéž poukazuje na dvě koncepce, jak rozhodovat o osobnostních sporech v obdobných případech. Buď bude dána plná možnost volné úvaze soudu, nebo bude zvolena cesta podpůrných "berliček", paušálních částek, které nemohou ze své podstaty zohledňovat neopakovatelné konkrétnosti té které situace. Právě touto cestou se vydaly obecné soudy v dané věci, a i když nelze upřít odvolacímu soudu, že do jisté míry nerezignoval na soudcovskou úvahu, ale protože svou úvahu postavil na jakémsi základu stanoveném právě paušální částkou, svůj rozhodovací proces znehodnotil.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
9. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu