ECLI:CZ:US:2014:1.US.503.14.1
sp. zn. I. ÚS 503/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaromíra Šicnera, zast. Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2013, č.j. 32 Cdo 3931/2011-464, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.5.2011, č.j. 1 Cmo 363/2010-414, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2010, č.j. 31 Cm 20/2009-272, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Josefa Sedláka, MBA, sídlem Koterovská 633/29, Plzeň, insolvenčního správce dlužníka SORstav - plus s.r.o., sídlem Letkovská 9, Plzeň-Božkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhal se jejich zrušení pro údajné porušení jeho práv zaručených ústavním pořádkem České republiky a principy demokratického právního státu zakotvené v čl. 1 odst. 1 a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). V návrhu informoval o sporu, v němž vystupoval jako žalovaný, kdy společnost SORstav - plus, s.r.o., se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 2 660 387,- Kč, jakožto nároku ze smlouvy o dílo. Stěžovatel proti žalobě namítal, že poté, co dlužník (sc. společnost SORstav - plus, s.r.o., dále též jako "žalobce") znemožnil splnění závazku dohodnutým způsobem, totiž plněním na jeho clearingový účel u společnosti Clearing ICE, a.s., splnil závazek náhradním plněním, složením clearingových poukázek do úschovy soudu, když dlužník neposkytl součinnost tím, že odmítl clearingové poukázky převzít. K těmto údajům doplnil, že oba účastníci měli u společnosti Clearing, ICE, a.s., zřízen clearingový účet jak ke dni podpisu smlouvy, tak ke dni vyúčtování ceny díla, žalobce po uplynutí doby trvání jednoho roku svoji účast v systému Clearing ICE neobnovil. Stěžovatel po výzvě, aby uhradil dlužnou částku, tak pouze trval na dodržení platně uzavřené smlouvy, konkrétně na zvoleném způsobu úhrady, který však nebyl z důvodu neobnovené účasti žalobce v systému Clearing ICE možný. Proto stěžovatel upozornil žalobce, že mu neposkytuje dostatečnou součinnost a po uplynutí přiměřené lhůty složil do soudní úschovy clearingové poukázky na úhradu svého dluhu, čímž podle svého přesvědčení závazek splnil. V další části popsal stěžovatel průběh soudního sporu, jehož výsledkem bylo uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 1 912 163,- Kč s příslušenstvím.
Porušení citovaných ustanovení Ústavy a Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neposkytly jeho právům dostatečnou ochranu tím, že nedostatečně zkoumaly otázku splnění závazku prostřednictvím clearingových poukázek do soudní úschovy, resp., že nedostatečně zkoumaly porušení zásady "pacta sunt servanda" ze strany žalobce. Na podporu svých tvrzení odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu. Posléze namítá, že soudy ve svých odůvodněních zcela nepřípustně odmítají clearingový systém jako řádný vypořádací sytém mezi podnikateli, čímž otevřeně a svévolně zasáhly do práva podnikatelů nejen takový systém v rámci svého podnikání provozovat, či se ho účastnit, ale též jeho prostřednictvím vypořádávat své vzájemné pohledávky s požadovaným účinkem. Tento přístup ve svých důsledcích pak podle stěžovatele zasahuje i do základního práva vztahujícího se k vlastnictví majetku. Polemizuje též se závěrem soudů, že clearing, clearingové systémy či clearingové poukázky a plnění jejich prostřednictvím není upraveno českým právním řádem, a proto má přednost peněžité plnění, k čemuž dodává, že tento přístup je nutno s poukazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva považovat za nepřípustný. Podle stěžovatelova názoru nezáleží na tom, že český právní řád pojem clearingových poukázek nezná, podstatné je to, clearingovou poukázku je nutno považovat za majetkovou hodnotu chráněnou vlastnickým právem a tak s ní také zacházet.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 26 odst. 1 Listiny:
Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předložených rozsudků obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Společnost SORstav - plus, s.r.o., se žalobou domáhala proti stěžovateli zaplacení částky 2 668 387,- Kč s příslušenstvím (po rozšíření žaloby v průběhu sporu), a to jako nedoplatku ceny díla (1 912 163,- Kč) a smluvní pokuty. Stěžovatel tvrdil, že žaloba je nedůvodná, protože on svůj závazek splnil, a to složením clearingových poukázek do soudní úschovy, když šlo o náhradní plnění, neboť žalobce znemožnil svým postupem plnění na jeho clearingový účet u společnosti Clearing ICE, a.s., a tímto plněním jeho závazek zanikl. Městský soud vzal za nesporné uzavření smlouvy o díle (včetně dodatků), podle níž bylo předmětem díla zhotovení projektové dokumentace a provedení prací na rekreačním domu, dále provedení fakturace, započtení a vstup žalobce do systému Clearing ICE. Po provedeném dokazování zaměřeném na skutečnosti sporné mezi účastníky dospěl městský soud k závěru, že žaloba je po právu, proto rozsudkem ze dne 1.6.2010, č.j. 31 Cm 20/2009-272, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Následně vrchní soud k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 3.5.2011, č.j. 1 Cmo 363/2010-414, rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 1 912 163,- Kč s úrokem z prodlení potvrdil, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o díle, že v dodatku č. 2 bylo ujednáno, že základní smluvní cena bude uhrazena celá převodem ve prospěch clearingového bilančního účtu vedeného společností ICE Clearing a DPH bude uhrazena ve prospěch běžného účtu zhotovitele; úhrada ve formě clearingových poukázek sjednána nebyla. Dílo bylo zhotoveno a žalobce vyúčtoval stěžovateli dohodnutou cenu díla a po započtení vzájemných pohledávek činil zůstatek dluhu stěžovatele 1 912 163,- Kč. Stěžovatel měl u společnosti ICE Clearing zřízen clearingový účet jak ke dni podpisu smlouvy o díle, tak ke dni vyúčtování ceny díla. Též žalobce dne 10.3.2006 uzavřel se společností ICE Clearing smlouvu o vstupu do systému tzv. Clearing ICE, na jejímž základě měl zřízen a aktivován clearingový účet na dobu jednoho roku. Stěžovatel byl v období od 10.10.2002 do 4.12.2007 členem představenstva uvedené společnosti a byl to on, kdo s žalobcem smlouvu o vstupu do systému Clearing ICE sjednal. Poukázky Clearing ICE jsou ve Všeobecných smluvních podmínkách uvedené společnosti upraveny v rámci clearingového zúčtování jako speciální institut, přičemž podle článku VI. odst. 4 těchto podmínek byl žalobce oprávněn přijmout tyto poukázky pouze za podmínky, že má uzavřenu smlouvu o využití poukázek Clearing ICE; uzavření takové smlouvy prokázáno nebylo. Protože žalobce svou účast v systému Clearing ICE neobnovil, k datu 10.3.2007 zanikla a k témuž datu přestal existovat i jeho clearingový účet, na který měla být podle smlouvy o dílo hrazena cena díla. Dopisem ze dne 21.11.2007 žalobce tuto skutečnost oznámil stěžovateli a vyzval jej, aby zůstatek ceny díla uhradil na jeho bankovní účet, stěžovatel trval na dohodnutém způsobu úhrady a namítl, že žalobce mu neobnovením účasti v Clearing ICE neposkytuje součinnost k plnění jeho závazku, proto navrhl úhradu závazku poukázkami Clearing ICE, později žalobci oznámil, že složil clearingové poukázky v celkové výši 1 912 200,- Kč do soudní úschovy. Vrchní soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v tom ohledu, že smlouva o díle byla uzavřena platně, že kompenzační úkon stěžovatele zahrnuje uznání zbytku závazku a že složením clearingových poukázek do soudní úschovy nedošlo k zániku stěžovatelova závazku. Oproti soudu prvního stupně však zdůraznil, že žalobce byl povinen poskytnout stěžovateli součinnost ke splnění závazku dohodnutým způsobem tím, že bude mít clearingový bilanční účet u společnosti ICE Clearing, a to až do splnění závazků žalovaného. Na základě toho usoudil, že absence tohoto účtu vylučovala vzhledem k ustanovení §365 obch. zákoníku prodlení stěžovatele se zaplacením ceny díla, a z ustanovení §575 obč. zákoníku pak dovodil, že o objektivní nemožnosti poskytnutí této součinnosti a z toho plynoucí nemožnosti plnit dohodnutým způsobem lze uvažovat až prohlášením konkursu na majetek společnosti ICE Clearing ke dni 15.4.2010. Vzhledem k ujednání v článku 5.6. smlouvy o díle uzavřel, že právo požadovat úhradu doplatku ceny díla ve výši 1 912 163,- Kč připsáním této částky na účet věřitele u jeho banky ve smyslu ustanovení §339 obch. zákoníku vzniklo žalobci až dne 15.4.2010 a vzhledem k ustanovení článku 5.6. smlouvy o dílo se jeho pohledávka stala splatnou dne 29.4.2010, stěžovatel se proto dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku dne 30.4.2010; vrchní soud tak neshledal důvodnou žalobu na zaplacení smluvní pokuty a části příslušenství.
Rozsudek vrchního soudu v potvrzujícím výroku napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním (v souladu s tehdejší úpravou přípustnosti dovolání), přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledával v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně vymezil tyto otázky:
1) zda v případě, že žalobce "nikdy neposkytnul žalovanému součinnost ke splnění jeho závazku sjednaným způsobem a následně nastala objektivní nemožnost splnění závazku stěžovateli sjednaným způsobem vyvolaná vnějšími okolnostmi, vznikla stěžovateli povinnost splnit závazek jiným způsobem, určeným žalobcem",
2) zda plnění poskytnuté formou clearingových poukázek v důsledku neposkytnutí součinnosti žalobce ke splnění závazku sjednaným způsobem může mít důsledky zániku závazku jeho splněním,
3) zda neposkytnutí součinnosti ke splnění závazku sjednaným způsobem a následná objektivní nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem vyvolaná vnějšími okolnostmi způsobuje zánik závazku stěžovatele v důsledku nemožnosti plnění.
V průběhu dovolacího řízení byl na majetek žalobce prohlášen konkurs, tudíž se účastníkem řízení na jeho místě stal vedlejší účastník.
Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání a zkonstatoval, že první ze stěžovatelem položených otázek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť na řešení takto formulované otázky rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud neuložil stěžovateli povinnost k zaplacení peněžní částky na základě závěru, že žalobce tento způsob plnění určil; stěžovatelem kritizované právní posouzení, podle něhož žalobce byl oprávněn určit způsob splnění závazku, nelze v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézt. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani v pořadí druhá z otázek, která se upíná k posouzení konkrétních poměrů souzené věci. Zákon clearingové poukázky jako způsob splnění dluhu nezná a neupravuje je ani jako jiný způsob zániku závazku (srov. §559 a násl. obč. zákoníku). Smlouva, v níž byly clearingové poukázky jako zvláštní právní instrument sjednány, je smlouvou nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 obch. zákoníku. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce účastníkem takové smlouvy nebyl, stěžovatel nezpochybnil a v tomto dovolacím řízení by ani zpochybnil nemohl. To, že plnění, které zákon neupravuje jako způsob splnění závazku či jako jiný způsob zániku závazku, může vést k zániku závazku jen tam, kde je to sjednáno, je do té míry samozřejmé, že o otázku zásadního významu po právní stránce nejde; rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti.
Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí právně významným v otázce, zda následná nemožnost splnění závazku dohodnutým způsobem způsobuje zánik závazku v důsledku nemožnosti plnění, neboť šlo o otázku v rozhodovací praxi soudu dosud neřešenou. V další části odůvodnění podrobně tuto záležitosti stěžovateli objasnil (např. v tom smyslu, že v případě nemožnosti splnit závazek sjednaným způsobem je třeba plnit způsobem, který vyplývá ze zákona, popřípadě z povahy věci, a že standardním způsobem splnění závazku k zaplacení peněžní částky pak je poskytnutí peněžitého plnění), jeho úvahy zhodnotil jako mylné (pokud jde o dodatečnou nemožnost splnění závazku sjednaným způsobem a dodatečnou nemožnost splnit závazek vůbec) a uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu je v části podrobené dovolacímu přezkumu správný, proto dovolání zamítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozsudky obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval především v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného, vůči němuž byl uplatněn nárok na zaplacení peněžního plnění. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří polemika se závěry obecných soudů o nesplnění jeho povinnosti uhradit cenu díla pomocí clearingových poukázek, resp. jejich uložením do soudní úschovy. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti, čímž však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy vyhověly žalobě vedlejšího účastníka a uložily stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou část ceny díla, jsou v odůvodnění napadeného rozsudků obecných soudů a zejména v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto odůvodnění v plné míře odkazuje. Ústavní soud neshledal ani porušení dalších ustanovení Listiny, Ústavy a Dodatkového protokolu, když je zřejmé, že obecné soudy dostály svých povinností zakotvených v čl. 90 Ústavy a vyplývajících z obecné charakteristiky České republiky v čl. 1 odst. 1 Ústavy; dále je zcela evidentní, že nemohlo být zasaženo do majetku stěžovatele, neboť jeho povinnost uhradit dlužnou částku existovala ještě před zahájením soudního sporu a soudy tuto povinnost zjistily a stěžovateli uložily autoritativně ji uhradit; z obdobných důvodů nemohlo být dotčeno ani stěžovatelovo právo podnikat (přitom je zcela nepravdivé tvrzení, že soudy odmítají clearingový systém jako řádný vypořádací systém mezi podnikateli).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu