ECLI:CZ:US:2014:1.US.51.14.1
sp. zn. I. ÚS 51/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti Hlavního města Praha, sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2013, č.j. 28 Cdo 2710/2013-86, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2013, č.j. 20 Co 113/2013-61, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Františka Harry Schillera a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). K věci uvedl, že vedlejší účastník č. 1 je původním vlastníkem dvou nemovitostí v kat. úz. Nové Město a domáhá se žalobou určení, že vlastníkem je vedlejší účastnice č. 2. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňuje zamítnutím jeho návrhu na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dohody o vydání věci katastrálním úřadem s odůvodněním, že ke dni podání návrhu na vklad nebyly předmětné nemovitosti ve vlastnictví povinné osoby. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu existence překážky věci rozhodnuté řízení zastavil, městský soud usnesením (pozn. stěžovatel ho nesprávně označuje jako "rozsudek") změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se řízení nezastavuje. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Podle názoru stěžovatele došlo postupem městského soudu a Nejvyššího soudu k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Připomíná, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že projednání věci nebrání pravomocné rozhodnutí ve věci vedené u obvodního soudu pod sp.zn. 28 C 149/2008, neboť nárok uplatněný touto žalobou se opírá o skutečnost, která v době předchozího řízení nebyla a k níž došlo až později; Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné po zjištění, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2011, č.j. 28 Cdo 2356/2011-148, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že vedlejší účastník č. 1 nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastnice č. 2, aniž by se přednostně domáhal splnění povinností z předmětné dohody s poukazem na ustanovení §80 písm. b) obč. soudního řádu. S tímto závěrem se následně ztotožnil i Ústavní soud, který usnesením ze dne 26.1.2012, sp.zn. I. US 3677/11, odmítl ústavní stížnost vedlejšího účastníka. Závěr, podle kterého v dané věci nebrání jejímu projednání překážka věci rozhodnuté, bez přihlédnutí ke skutečnosti, že v předchozím řízení již bylo o nároku vedlejšího účastníka č. 1 rozhodnuto tak, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, představuje porušení zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a tedy i porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Obvodní soud zastavil řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastník č. 1 domáhal určení, že stěžovatel není vlastníkem dvou individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Nové Město, a že jejich vlastníkem je druhý vedlejší účastník. Vedlejší účastník č. 1 uzavřel dne 29.5.1991 s Bytovým podnikem Praha 1, s.p., dohodu o jejich vydání na základě zák. č. 403/1990 Sb., v roce 2011 katastrální úřad zamítl návrh na vklad jeho vlastnického práva s odůvodněním, že ke dni podání návrhu na vklad nebyl vydávající podnik vlastníkem těchto nemovitostí. Soud I. stupně dovodil překážku věci rozsouzené, když zjistil, že vedlejší účastník se shodného nároku proti žalovaným domáhal v pravomocně skončeném řízení vedeném u téhož soudu pod sp.zn. 28 C 149/2008. Vedlejší účastník č. 1 se proti usnesení obvodního soudu odvolal a namítal, že nově uplatněný nárok se opírá o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení (touto skutečností je rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad). Městský soud připomenul zásady totožnosti věci, jako nezbytného předpokladu pro vznik překážky věci rozsouzené, za novou okolnost považoval zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu vycházejícího ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (jako vlastník byl zapsán stěžovatel). Na tomto základě uzavřel, že žaloba vychází ze změněného skutkového stavu, proto překážka věci rozsouzené není dána. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení dovolání, které bylo odmítnuto pro nepřípustnost; v odůvodnění Nejvyšší soud poukázal na dřívější judikáty zabývající se hodnocením relevantních předpokladů vzniku předmětné překážky a konstatoval, že se od nich odvolací soud neodchýlil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je nepřípustný. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyla věc stěžovatele pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje u obvodního soudu pod sp.zn. 17 C 147/2011 (ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 4.4.2013, č.j. 20 Co 113/2013-61, kterým bylo rozhodnuto, že se řízení nezastavuje, tj. dále pokračuje). Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení, tedy i uplatnění námitky nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva s odkazem na možnost vedlejšího účastníka č. 1 podat žalobu podle V. části obč. soudního řádu. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se stěžovatel domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj, který v dané věci neshledal splnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele či existenci průtahů v řízení o opravném prostředku, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj