ECLI:CZ:US:2014:1.US.513.14.1
sp. zn. I. ÚS 513/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, KMVS, advokátní kancelář, s. r.o. se sídlem Hellichova 1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2013 č. j. 42 C 187/2013-73, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2014 podání titulované jako Stížnost, přičemž přípisem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2014 byl stěžovatel vyzván k odstranění vad tohoto podání, resp. nápravě vady spočívající v absenci povinného zastoupení při podání ústavní stížnosti advokátem. Dne 17. 3. 2014 bylo Ústavnímu soudu zasláno doplnění ústavní stížnosti sepsané advokátem, včetně přiložené plné moci. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud porušil zásadu vyjádřenou v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále též porušení zásady rovnosti podle čl. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel uvedl, že na výzvu zaslanou mu žalobcem (Českou kanceláří pojistitelů) reagoval v souladu s poučením uvedeným ve formulářové výzvě žalobce (zaslání odpovědi prostřednictvím přiložené obálky, obyčejně, bez podacího lístku), proto nemůže prokázat její doručení. Dodal, že prostřednictvím orgánů veřejné moci jsou po něm vymáhány povinnosti, které jiným osobám v obdobných situacích nejsou ukládány, přičemž výklad zákona jimi provedený - prekluze možnosti skutkově prokázat tvrzené skutečnosti - znemožňuje stěžovateli právo hájit svá práva před soudem.
2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po stěžovateli zaplacení 3 530 Kč s příslušenstvím spočívající v platbě pojistného za vozidlo zn. Peugeot 307 za období od 17. 3. 2011 do 2. 5. 2011, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem. Stěžovatel se bránil tvrzením, že v rozhodné době nebyl vlastníkem vozidla, vozidlo nebylo provozováno a nestálo na komunikaci, protože bylo havarované. Tyto skutečnosti žalobci sdělil ve stanovené lhůtě, ale s ohledem na způsob zaslání předmětné písemnosti nemůže prokázat datum jejího odeslání žalobci.
3. Soud uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 3 530 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel byl zapsán jako vlastník, resp. provozovatel vozidla v rozhodném období, a proto byl povinen podle příslušných právních předpisů uhradit žalobci požadovaný příspěvek. Stěžovatel v řízení neprokázal, že rozhodné skutečnosti ve stanovené lhůtě sdělil (a prokázal). Naopak, k jejich sdělení došlo prokazatelně až po této 30 denní prekluzivní lhůtě.
II.
4. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 3 530 Kč. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
6. O takový případ se však nejedná. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že dodržel žalobcem uváděný způsob doručení listiny, který nemůže prokázat, protože nemá o jejím odeslání žádný doklad, jde pouze o polemiku s právním hodnocením skutkového stavu vyplývajícího z důkazů provedených obecným soudem. Ani v tomto směru není Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jestliže neshledá zcela zásadní zásah do základních práv stěžovatele. Je vždy v prvé řadě věcí účastníků řízení obstarat relevantní důkazy o jimi tvrzených skutečnostech. Povinností majitele (provozovatele) vozidla je v prvé řadě odhlásit jej z evidence motorových vozidel. Stěžovatel tak neučinil a nepředložil soudu ani žádné jiné relevantní důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností. Soud dostatečně vysvětlil postup, jakým důkazy hodnotil, přičemž mu není možné vytýkat, že by jeho závěry byly překvapivé či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Takový extrémní nesoulad v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
7. Ústavní soud dodává, že v předmětné věci obecný soud v nákladovém výroku zohlednil, že stěžovatel dodržel žalobcem předepsanou formu odpovědi na výzvu a náklady řízení žalobci nepřiznal s odkazem na postup podle §150 o. s. ř.
8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepdisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu