ECLI:CZ:US:2014:1.US.525.13.1
sp. zn. I. ÚS 525/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Růžičky, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem v Praze 5 - Smíchově, Štefánikova 48, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2012 č. j. 8 Co 2208/2012-291, v řízení o zaplacení částky 55 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a CZECH MARINE CENTER, v. o. s., se sídlem v Rudolfově, Dubičné 93, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem v Českých Budějovicích, Krajinská 37, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel dovodil ve své ústavní stížnosti zásah do svých základních práv, a to do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do čl. 37 odst. 3 Listiny zakládajícího rovnost účastníků před soudem.
2. Ve své ústavní stížnosti napadal stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým za současného zastavení řízení o meritu věci bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V tomto ohledu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 203/2007), jímž byla úspěšnému žalobci (nyní stěžovateli) přiznána náhrada nákladů řízení proti žalovanému (nyní vedlejšímu účastníkovi) ve výši 114 932 Kč. Žalobce měl totiž před soudem prvního stupně plný úspěch ve věci, žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 55 000 Kč s příslušenstvím.
3. V ústavní stížnosti se namítá extrémní nelogičnost závěrů odvolacího soudu. Domáhal-li se stěžovatel zaplacení 55 000 Kč, pak je nutno vzít v úvahu, že co do částky 30 900 Kč by musel být žalobce úspěšný, i když vzal v tomto rozsahu žalobu zpět (žalovaný vzal zpět odvolání v rozsahu zaplacení částky 24 100 Kč s příslušenstvím). Odvolací soud však nevzal v úvahu, že kupní smlouvy, které byly dne 1. 5. 2004 sjednány žalobcem a třetí osobou o prodeji laminátového člunu Malibu a vleku pod loď, nebyly řádně realizovány. Žalobce nemohl mít vědomost o tom, že věci, které zakoupil, nemají tu hodnotu, kterou požadoval v žalobě. Ukázalo se, že hodnota věcí byla podstatně nižší a jejich cena byla posléze na částku v součtu jen mírně přesahující 30 000 Kč stanovena znaleckými posudky. Měl být tedy aplikován §142 odst. 3 o. s. ř. i v souvislosti se zastavením řízení; rozhodné bylo, že žalobce měl ve věci částečný úspěch a cena věcí závisela na znaleckých posudcích. Stěžovateli vznikly vysoké náklady řízení způsobené tím, že se musel soudit u obecného soudu žalovaného. Jeho zpětvzetí žaloby zapříčinil právě žalovaný. Z těchto důvodů navrhl stěžovatel, aby bylo usnesení odvolacího soudu pro zásah do jeho ústavně zakotvených práv zrušeno, přičemž z obsahu stížnosti se podává, že má na mysli nákladový výrok tohoto usnesení ve vztahu k žalovanému.
4. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření obecného soudu jako účastníka řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal ve stručném vyjádření na odůvodnění svého shora označeného usnesení a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
5. K ústavní stížnosti se vyjádřil též vedlejší účastník, který byl v označeném sporu žalován. Ten argumentoval zpětvzetím žaloby ze strany žalobce, jeho procesním zaviněním tohoto úkonu a skutečností, že stěžovatel byl ve sporu úspěšný jen částečnou měrou. Navrhl proto, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
II.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána subjektem k ní oprávněným, že stěžovatel splnil požadavek povinného právního zastoupení advokátem a že k podání stížnosti došlo (vychází-li se z údaje o doručení v ní uvedeného) včas.
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Z nalézacího spisu je patrné, že ač byl před první instancí žalobce plně úspěšný, poté dospěl k závěru, že se mu ve výsledku dostává toliko 24 100 Kč a ještě před právní mocí rozsudku vzal žalobu částečně, tedy v rozsahu zbylých 30 900 Kč, zpět. V tomto směru lze tedy hovořit o tzv. procesním zavinění žalobce (§146 odst. 2 o. s. ř.) a touto úvahou byl odvolací soud mj. veden při rozhodování o nákladech řízení. Odvolací soud tedy dovodil, že úspěch každého z účastníků, včetně podílu na zavinění zastavení řízení, je jen částečný, a proto je třeba aplikovat ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., nikoliv §142 odst. 3 téhož předpisu. I v souvislosti s náhradou nákladů řízení vůči státu, která stíhala oba účastníky, odvolací soud vcelku správně dovodil, že žalobce byl (potenciálně) úspěšný ze 44%, zatímco žalovaný z 56%.
9. Ústavní soud k řečenému dodává, že přes vyhovující prvostupňový výrok o věci samé zůstala v meritu věci zjevně spornou otázka právní kvalifikace plnění. Podle odvolacího soudu jde o uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu ve smyslu §774 obč. zák., avšak odůvodnění soudních rozhodnutí o tom podle Ústavního soudu jistotu neposkytuje, tím méně pak nejasná tvrzení v ústavní stížnosti (viz str. 2, bod IV.). Stěžovatel navíc vzal žalobu zpět, ale důvodem zpětvzetí žaloby nebylo uspokojení byť jen části dříve přiznaného plnění, ale jiná výše ceny věcí stanovená znalci.
10. Nelze také přehlédnout, že významnou část nákladů řízení na straně žalobce tvoří cestovní náklady jeho advokáta. Zajisté, že i při vedení sporu v Českých Budějovicích mohl žalobce legitimně požádat o zastoupení advokáta se sídlem advokátní kanceláře mimo sídlo soudu. Jinou věcí je, že toto sídlo je vzdáleno poměrně značně jak od Českých Budějovic, tak od Olomouce (zástupce žalobce účtoval své náklady též za jednání v posledně řečeném městě). Vyúčtování nákladů za použití osobního motorového vozidla je vyčerpávající, lze též vzít v úvahu, že nemalou částku tvořily vedle odměn za zastoupení při jednání odměny za vypracování znaleckých posudků, na jejichž vyžádání se žalobce podílel.
11. Všechny tyto argumenty a jejich právní posouzení však vedou k závěru, že odvolací soud rozhodl správně, jestliže za procesního stavu vzniklého v průběhu odvolacího řízení žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proto nelze dovodit ani zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces co do práva na ochranu či přístup k soudu a práva na rovnost účastníků před soudem. Ostatně celý obsah ústavní stížnosti ukazuje, že stěžovateli jde o polemiku s rozhodnutím obecného soudu, nikoliv o žádoucí podrobné odůvodnění, proč mělo z hlediska Listiny dojít k zásahu do jeho základních práv, včetně žádoucích citací judikatury Ústavního soudu. Ve stížnosti se nebere v úvahu, že Ústavní soud je v intencích čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv další instancí, která by měla přezkoumávat obsah řízení před obecnými soudy.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu