ECLI:CZ:US:2014:1.US.526.14.1
sp. zn. I. ÚS 526/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci stěžovatelky M. R., právně zastoupené Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, 148 00, Praha 4, pobočka pro doručování V Tůních 11, 120 00, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013 č. j. 9 To 428/2013-579 a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 4. 2013 č. j. 1 T 124/2011-456, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha - západ byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč. Usnesením Krajského soudu v Praze byla podle §148 odst. l písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení.
3. Jak vyplývá z vyžádaného trestního spisu a vyjádření stěžovatelky, pořádková pokuta byla stěžovatelce uložena v trestní věci vedené proti obžalovanému R. P. proto, že se stěžovatelka nedostavila ke znaleckému vyšetření. Obžalovaný R. P., bývalý druh stěžovatelky, byl trestně stíhán pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku. Trestním příkazem Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 1 T 124/2011 byl obžalovaný uznán vinným a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Po podání odporu obžalovaným se konalo ve věci hlavní líčení, které skončilo rozsudkem ze dne 16. 6. 2012 tak, že obžalovaný byl opět uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V tomto usnesení odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že úkolem soudu prvního stupně bude "prověřit obhajobu obžalovaného vysvětlujícího své počínání skutečností, že je biologickým otcem nezletilého V. R., což lze nejjednodušeji zjistit provedením příslušného testu DNA". Na základě tohoto příkazu nadřízeného soudu pak okresní soud vydal dne 4. 10. 2012 opatření, jímž přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, k vypracování znaleckého posudku k určení, zda je obžalovaný otcem nezletilého V. R., a to odběrem vzorků DNA.
4. Usnesením Okresního soudu Praha - západ, napadeným ústavní stížností, byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč. V odůvodnění soud uvedl, že svědkyně byla předvolána ke znaleckému vyšetření, konanému u znaleckého ústavu Genomac, s. r. o. Předvolání bylo svědkyni doručeno dne 19. 2. 2013. Ke znaleckému úkonu se bez omluvy nedostavila. Dne 27. 2. 2013 soud obdržel od svědkyně dopis, že se ke znaleckému vyšetření nedostaví, protože nevidí důvod. Dne 5. 3. 2013 soud obdržel od hlídky Policie ČR, která svědkyni doručovala soudní písemnosti, vyjádření, že odmítala převzít výzvu soudu.
5. Na základě stížnosti stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který stížnost zamítl s odůvodněním, že "jestliže se stěžovatelka přesto ke znalci bez omluvy nedostavila a soudu dokonce napsala dopis, že se ke znaleckému vyšetření nedostaví, neboť pro to nevidí důvod a další výzvu poté, jak to vyplývá nejen z obsahu spisu, ale i z její stížnosti, odmítala převzít, jednala zjevně již způsobem, který by dokonce již mohl být považován za přečin pohrdání soudem dle §336 písm. c) tr. zákoníku. Nejen totiž odmítala výše uvedenou výzvu, ale fakticky tak mařila jednání soudu, jehož úkolem bylo naplnit pokyny soudu odvolacího (§264 odst. 1 tr. ř.). Není tedy pochyb, že zákonné podmínky ust. §66 odst. 1 tr. řádu pro uložení pořádkové pokuty svědkyni M. R. byly splněny, což se samozřejmě nijak nedotklo jejího procesního postavení poškozené."
6. Z vyžádaného spisového materiálu dále vyplývá, že usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 8. 2013 byla věc obžalovaného R. P. postoupena k projednání přestupku Městskému úřadu v Černošicích. Proti tomuto usnesení podal stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ, která však byla usnesením krajského soudu zamítnuta. Věc se tedy v současné době prošetřuje jako přestupek.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud rozhodl o uložení pořádkové pokuty, aniž by vzal v úvahu její procesní postavení jako poškozené, která se obžalovaného důvodně obává a která se obává poskytovat mu informace vztahující se k její osobě. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že znalecké zkoumání nemůže mít vliv na posuzovanou trestnou činnost obžalovaného, neboť obžalovanému je kladeno za vinu, že ohrožoval stěžovatelku, která byla jeho družkou. Z hlediska projednávané věci je irelevantní, zda obžalovaný je či není otcem nezletilého dítěte stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že není dán žádný důvod k takovému zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatelky. Zkoumání DNA je z hlediska projednávané věci důkazem nadbytečným a soud takový důkaz s ohledem na uvedené neměl provádět z důvodu jeho rozporu s Ústavou.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a prostudování připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Evropský soud pro lidská práva stabilně judikuje, že povinnost smluvních stran podle článku 1 Úmluvy přiznat práva a svobody uvedené v Úmluvě každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, vyžaduje, aby státy zajistily, že jednotlivci spadající pod jejich jurisdikci nebudou vystaveni špatnému zacházení, včetně špatného zacházení ze strany ostatních jednotlivců. Státy mají pozitivní povinnost provést řádné vyšetřování (srov. rozsudek M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, publikováno v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2004, s. 38). Trestním řízením je naplněna ústavně chráněná hodnota zajištění veřejné bezpečnosti a ochrany práv druhých, především osob poškozených trestným činem, v neposlední řadě má však trestní řízení i preventivní a výchovný význam ve vztahu k eventuálním pachatelům trestných činů. K zajištění hladkého průběhu trestního řízení, potrestání pachatele, jakož i k odstranění újmy utrpěné poškozeným, je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení disponovaly účinnými prostředky, které v případě nespolupracování, či dokonce odporu obviněného umožní, aby trestní řízení naplnilo své poslání. I v případě použití takových donucovacích prostředků je ovšem nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Právní předpis (zde trestní řád) musí být konstruován tak, aby co nejvíce šetřil podstatu a smysl lidských práv a svobod; tento aspekt musí zohlednit i orgány činné v trestním řízení při uvedení konkrétního zákonného ustanovení do praxe.
12. Jedním z takových donucovacích opatření je právě institut pořádkové pokuty upravený ustanovením §66 tr. řádu. Pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání, jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům (srov. též nález Pl. ÚS 28/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, č. 161).
13. Pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč lze uložit dle §66 odst. 1 tr. řádu tomu, "kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona". Zákon tedy výslovně připouští uložit pořádkovou pokutu každému, tedy i svědkovi (poškozenému).
Vždy však musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že takové okolnosti nastaly, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. nález III. ÚS 766/2000,
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 94).
14. Podle §105 odst. 1 tr. řádu "je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jež považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, pokud byla věc vrácena k došetření, státní zástupce, a v řízení před soudem předseda senátu. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, je-li k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla".
15. Podle §114 odst. 1 tr. řádu platí, že "prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví". Podle odst. 2 citovaného ustanovení "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický pracovník". O povinnosti podle předchozích odstavců je třeba onu osobu poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§66).
16. Obecně tedy platí, že podrobit se výzvě podle shora uvedených ustanovení trestního řádu se musí každý, tedy i svědek, příp. poškozený, v trestním řízení. Podmínky pro uložení pořádkové pokuty, jakož i její výši, je však v každém konkrétním případě nutno zkoumat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
17. V daném věci byla povinnost podrobit se znaleckému zkoumání uložena stěžovatelce jako zákonné zástupkyni nezletilého syna, jehož vzorek DNA měl potvrdit či vyvrátit obhajobu obviněného, že jeho jednání, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku, bylo prvotně zapříčiněno snahou vídat nezletilého, o němž obviněný tvrdil, že je jeho biologickým otcem. Uvedená skutečnost tak mohla mít vliv rovněž na posouzení škodlivosti jednání obviněného.
18. V této souvislosti si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Berouně rozsudek ze dne 9. 4. 2014 č. j. 18 C 77/2012-299. Z něj bylo zjištěno, že na základě žaloby nejvyššího státního zástupce o popření otcovství bylo určeno, že zemřelý J. K. není otcem nezletilého syna stěžovatelky. Soud konstatoval, že v rozhodné době pro početí nezletilého se matka nezletilého (stěžovatelka) prokazatelně intimně stýkala a žila ve společné domácnosti s R. P. (obviněný). Dne 28. 6. 2008 se jim narodil syn, jehož společně vychovávali. Po rozchodu stěžovatelky s obviněným bylo otcovství k nezletilému podle druhé domněnky otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným stěžovatelkou a jejím bratrancem J. K. před matričním úřadem v Berouně dne 10. 11. 2010, a to těsně předtím, než obviněný dne 16. 11. 2010 podal u soudu návrh na určení otcovství. Ze znaleckého posudku vypracovaného Dr. Radovanem Haluzou, Ph.D., znalcem z oboru zdravotnictví se specializací genetika, soud zjistil, že otcovství J. K. k nezletilému lze spolehlivě vyloučit. Dále z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že otcovství k nezletilému lze s pravděpodobností vyšší než 99,9999 % přiřknout právě R. P. Řízení o určení otcovství zahájené dne 29. 1. 2013 bylo přerušeno až do pravomocného rozhodnutí soudu o popření otcovství.
19. Ústavní soud na základě všech zjištěných skutečností konstatuje, že pořádková pokuta uložená stěžovatelce, nahlížená optikou kontextu celého případu, nijak nevybočuje ze zákonné úpravy a nezasahuje do jejích ústavně zaručených práv. Usnesení o uložení pokuty, jakož i usnesení o stížnosti, jsou srozumitelně a řádně odůvodněna a vyplývají z nich všechny podstatné okolnosti pro její uložení. Ústavní soud v souzené věci neshledal, že by napadená usnesení byla výsledkem libovůle obecných soudů, neboť stěžovatelka se nepodrobila výzvě, která měla své opodstatnění a její důležitost pro trestní řízení vyplývala z dosud shromážděných skutkových zjištění, přičemž její reálný podklad byl následně potvrzen i v řízení občanskoprávním.
20. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí a jejich důsledek obstojí rovněž z hlediska proporcionality, tedy poměření, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným, zejména zda není zřejmý nepoměr mezi závažností jednání stěžovatelky a výší pořádkové pokuty. Takový nepoměr Ústavní soud neshledal.
21. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu