ECLI:CZ:US:2014:1.US.527.14.1
sp. zn. I. ÚS 527/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Rottera, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, U Jiskry 114/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013, č.j. 57 Co 289/2013-161, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 11. 2012, č.j. 18 C 145/2010-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jež byla doplněna podáním ze dne 14. 4. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na spravedlivou odměnu za práci garantované čl. 28 Listiny.
II.
2. Vedlejší účastník, ZO ČZS, osada Pod Holštýnem, se svou žalobou domáhal u Okresního soudu v Novém Jičíně vydání rozhodnutí, na jehož základě bude stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 34.750,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo na straně stěžovatele na úkor vedlejšího účastníka dojít. Okresní soud v Novém Jičíně svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č.j. 18 C 145/2010-128, žalobě vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že na straně stěžovatele došlo k bezdůvodnému obohacení, když si jako pokladník vedlejšího účastníka vyplatil odměnu za vedení účetnictví vedlejšího účastníka ve výši 34.750,- Kč, tj. částku, představující prakticky veškeré finanční prostředky vedlejšího účastníka, a to přesto, že pro to nebyl žádný právní důvod. Soud prvního stupně dále uvedl, že neuvěřil tvrzení stěžovatele, že tento uzavřel s vedlejším účastníkem smlouvu o vedení účetnictví, neboť tato skutečnost nebyla v řízení nijak prokázána. Tvrzení o uzavření smlouvy s vedlejším účastníkem bylo navíc dle názoru soudu prvního stupně vyvráceno i dvěma znaleckými posudky a výpověďmi svědků, kteří vypověděli, že stěžovatel v předcházejících letech prováděl pro vedlejšího účastníka vedení účetnictví bezplatně.
3. Proti právě uvedenému rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Ostravě však svým rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č.j. 57 Co 289/2013-161, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení.
III.
4. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
5. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
6. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, když závěry obecných soudů stran bezdůvodného obohacení na straně stěžovatele jsou dle stěžovatelova názoru založeny "na extrémně nesprávné svévolné aplikaci občanského zákoníku i občanského soudního řádu a na svévolném hodnocení důkazů provedeném bez akceptovatelného racionálního logického základu", což stěžovatel považuje za "extrémní exces mající ústavněprávní relevanci". Stěžovatel obecným soudům především vytýkal, že tyto nezkoumaly podmínky řízení tak, jak jim ukládá zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), když se nezabývaly otázkou, zda vedlejší účastník (žalobce) má způsobilost být účastníkem řízení či nikoli.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje upozornit, že stěžovatel sám ve svém návrhu neuvedl, z jakého důvodu považuje rozhodnutí obecných soudů za "extrémní exces mající ústavněprávní relevanci", přičemž pouze v obecné rovině namítal nesprávnost napadených rozhodnutí. S tímto tvrzením se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. Ústavní soud je naopak toho názoru, že napadená rozhodnutí byla ze strany obecných soudů logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněna, přičemž Ústavní soud nemá, co by obecným soudům a jejich závěrům v tomto ohledu vytkl.
8. Pokud pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal pochybení obecných soudů, jež mělo dle jeho názoru spočívat v tom, že se tyto nezabývaly otázkou, zda je vedlejší účastník způsobilý být účastníkem řízení (když dle názoru stěžovatele osoba označená jako ZO ČZS, osada Pod Holštýnem, jako právnická osoba neexistuje), pak Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ústavní stížnost není v této části přípustná.
9. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že ústavní stížnost není přípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Podle §229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
11. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož základě mohou být zrušena pravomocná rozhodnutí obecných soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Zrušení takových rozhodnutí je pak nejen v zájmu účastníků řízení, ale i v zájmu veřejném, proto jsou tato rozhodnutí zrušována vždy bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
12. Jak vyplývá z výše uvedeného, je jedním z důvodů pro podání žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu i nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení. Z podané ústavní stížnosti však nikterak neplyne, že by stěžovatel tohoto procesního prostředku využil a pokusil se rozhodnutí, jež dle jeho názoru trpí právě uvedenou vadou, zvrátit. Jeho ústavní stížnost tak v této části představuje nepřípustný návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona.
IV.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu