ECLI:CZ:US:2014:1.US.563.13.3
sp. zn. I. ÚS 563/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů TECHNOMAT, státní podnik, v likvidaci, sídlem Rybná 9, Praha 1, a VODNÍ ZDROJE, a.s., sídlem Jindřicha Plachty, Praha 5 - Smíchov, oba zast. JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2012, č.j. 28 Cdo 2903/2012-835, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2011, č.j. 24 Co 2/2011-748, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8.10.2010, č.j. 20 C 500/2003-634, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti PREMOT Františkovy Lázně, a.s., sídlem Chebská 72, Františkovy Lázně, Libuše Jančíkové, společnosti PHL - Zličín, s.r.o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024, 11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé společně podanou ústavní stížností napadli v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedli, že městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně v jeho výrocích I. II. a VI. potvrdil, ve výroku III. ho zčásti změnil, zčásti ho ponechal nedotčeným a rozhodl o nákladech řízení; dovolání stěžovatelů proti výroku III. rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl. Proti rozsudku městského soudu, konkrétně do výroku I., pokud se jím potvrzuje výrok II. prvostupňového rozsudku, do výroku II., pokud se jím určuje, že vedlejší účastnice Libuše Jančíková je vlastnicí tří konkrétních pozemků v kat. úz. Zličín, do výroku IV. o náhradě nákladů řízení a do výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání a do výroku III. téhož rozsudku podávají stěžovatelé ústavní stížnost s tvrzením, že jimi byla porušena ústavní práva obou stěžovatelů na spravedlivý proces, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení.
Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatelé konkretizují svoje námitky proti napadeným rozhodnutím. Podle jejich názoru obecné soudy dospěly k meritornímu rozhodnutí, aniž by provedly všechny navržené důkazy, zejména zaměření na zjištění, zda za vyvlastněné pozemky byly vlastníkům vyplaceny příslušné náhrady. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno vyplacení náhrady k pozemku vyvlastněnému rozhodnutím ONV Praha-západ ze dne 30.8.1958, že je tak dán restituční titul podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, přičemž neprovedl navržené důkazy, zejména depozitními spisy, které dokládají složení náhrady za pozemky do úschovy, soudy nejenže tento důkaz neprovedly, ale s jeho neprovedením se v rozhodnutí nevypořádaly a takový postup nezdůvodnily; totéž platí o dalších navržených důkazech. Obecné soudy se shodly, že pokud byla původním vlastníkům vyplacena náhrada za vyvlastněné pozemky, přichází do úvahy restituční titul dle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, k jehož naplnění je třeba zkoumat, zda byly předmětné pozemky trvale užívány k účelu, pro který byly vyvlastněny - ani v této záležitosti nebyly provedeny důkazy navržené stěžovateli, vedlejší účastnice Libuše Jančíkové žádné důkazy ve svůj prospěch nenavrhla, čímž došlo k porušení rovnosti účastníků řízení. V této souvislosti odkazují na řadu nálezů Ústavního soudu. Následně stěžovatelé akcentují smysl restitučních procesů a poukazují na svoji dobrou víru, kterou nabyly majetek od státu, a tudíž mělo dojít k zásahu do jejich legitimního očekávání a do vlastnického práva.
Ve třetí části ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí obecných soudů, protože tyto soudy se nezabývaly důsledně výkladem ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě tak, jak bylo postupně novelizováno, vzhledem k jeho časové působnosti. Namítají, že restituentka uplatnila restituční nárok podáním ze dne 26.1.1993, tj. v době, kdy restitučním důvodem byla okolnost, že nemovitost nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. Ke změně tohoto ustanovení došlo novelou zákona o půdě s účinností od 1.7.1993, podle níž mohla být vydána nemovitost, která trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, což představuje nový restituční titul, který bylo třeba uplatnit ve lhůtě dvou měsíců od nabytí účinnosti novely, což restituentka neučinila, proto měla být její žaloba v celém rozsahu zamítnuta.
Ve čtvrté části ústavní stížnosti vytýkají stěžovatelé Nejvyššímu soudu, že se nezabýval meritem věci, dovolání bez dalšího odmítl, a tím prakticky konstituoval stav porušení ústavního práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti řízení, jakož i rovnosti v právech a principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil všechny tři rozsudky obecných soudů (byť na první straně ústavní stížnosti uvedli, že směruje pouze proti rozsudku městského soudu a Nejvyššího soud) a uložil obvodnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a ve věci znovu rozhodnout při respektování právního názoru Ústavního soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených soudních rozhodnutí, které stěžovatel napadá, zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelé žalobou podanou u obvodního soudu napadli rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo rozhodnuto o vlastnictví vedlejší účastnice Libuše Jančíkové ke konkrétním pozemkům v kat. úz. Zličín, a požadovali, aby soud nahradil výrok I. tohoto rozhodnutí tak, že Libuše Jančíková není vlastnicí těchto nemovitostí, a že se pozemky nevydávají. Žalobu v této věci podala i společnost Energoinvest CZ, a.s., a proti výroku II. rozhodnutí pozemkového úřadu i Libuše Jančíková. Obvodní soud řízení spojil a rozsudkem ze dne 22.2.2006, č.j. 20 C 500/2003-239, žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I.), žalobu společnosti Energoinvest CZ, a.s., odmítl (výrok II.), rozhodnutí pozemkového úřadu nahradil ve výroku II. tak, že určil, že Libuše Jančíková je vlastnicí vymezených pozemků a že není vlastnicí jiných pozemků (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). V odůvodnění konstatoval oprávněnost restitučního nároku uplatněného Libuší Jančíkovou, nevydání některých pozemků zdůvodnil zákonnou překážkou. Proti rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé i společnost Energoinvest CZ, a.s., odvolání; městský soud dospěl k závěru, že odvolání společnosti Energoinvest CZ, a.s., není důvodné, proto výrok o odmítnutí jeho žaloby potvrdil, zbývající výroky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (srov. rozsudek ze dne 19.3.2007, č.j. 24 Co 347/2006-297), přičemž důvodem kasačního rozhodnutí bylo neúplné zjištění naplnění podmínek restitučního nároku. V intencích zrušujícího rozhodnutí (po spojení se žalobou společnosti PHL - Zličín, s.r.o.) doplnil obvodní soud dokazování a rozhodl rozsudkem ze dne 8.10.2010, č.j. 20 C 500/2003-634, tak, že žalobu společnosti PHL - Zličín, s.r.o. odmítl (výrok I.), neboť tato společnost nebyla účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, žalobu stěžovatelů zamítl (výrok II.), shledav oprávněnost restitučního nároku, rozhodl o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že Libuše Jančíková je vlastnicí vymezených pozemků a že není vlastnicí jiných pozemků (výrok III.), zamítl její žalobu na určení vlastnického práva k jiným pozemkům (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Proti rozsudku podali odvolání oba stěžovatelé a společnosti PREMONT Františkovy Lázně, a.s., a PHL - Zličín, s.r.o. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání prvních tří odvolatelů jsou zčásti důvodná, čtvrté odvolání důvodné není, a proto rozsudkem ze dne 13.10.2011, č.j. 24 Co 2/2011-748, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a VI., zčásti změnil výrok III. určením, že Libuše Jančíková je vlastnicí některých pozemků a že není vlastnicí jiných pozemků (vzhledem k odlišnému posouzení zákonné překážky pro jejich vydání), v ostatním zůstal výrok III. a výrok IV. nedotčen a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé, společnost PHL-Zličín, s.r.o., a Libuše Jančíková dovolání. Nejvyšší soud neshledal přípustnost tzv. nenárokového dovolání stěžovatelů, proto ho odmítl, a dovolání dalších dovolatelů neshledal důvodným, tudíž je zamítl (srov. rozsudek ze dne 27.11.2012, č.j. 28 Cdo 2903/2012-835). V odůvodnění dovolací soud podrobně objasnil podstatu dovolacích námitek.
Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Nejvyššího soudu (jakož i proti některých předchozím rozhodnutím obecných soudů) podala ústavní stížnost Libuše Jančíková (usnesením ze dne 11.2.2013, sp.zn. IV. ÚS 239/13, byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost), další ústavní stížnost společnost PHL-Zličín, s.r.o. (usnesením ze dne 17.4.2013, sp.zn. IV. ÚS 521/13, byla odmítnuta též pro zjevnou neopodstatněnost) a společnost PREMONT Františkovy lázně, a.s., (řízení o této ústavní stížnosti bylo usnesením ze dne 13.6.2013, sp.zn. II. ÚS 523/13, zastaveno).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozsudky obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že společný návrh obou stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, tvoří podstatu návrhu stěžovatelů námitky proti posouzení předpokladů pro restituci pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., konkrétně podle §6 odst. 1 písm. m) a podle §6 odst. 1 písm. n), přičemž právě při jejich posouzení mělo dojít k zásahu do některých jejich základních práv (zejména do práva na spravedlivý proces a do principu rovnosti účastníků). K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, obecné soudy se jejich žalobou podle V. části obč. soudního řádu zevrubně zabývaly a po podrobném dokazování (viz narativní část) shledaly restituční nárok v meritu oprávněným (včetně vyhodnocení překážek bránící jeho realizaci), a to s vyhodnocením všech navrhovaných důkazů (byť některých neprovedených, avšak se zdůvodněním). Formulací ústavní stížnosti tak staví stěžovatelé Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu