ECLI:CZ:US:2014:1.US.585.13.1
sp. zn. I. ÚS 585/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Fuchsiga a Petry Fuchsigové, obou zastoupených Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Za Humny 1299/13, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě z 9. 1. 2012 č. j. 11 C 46/2010-157 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 5. 11. 2012 č. j. 57 Co 310/2012-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků pro zásah do jejich práva na spravedlivý proces, plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina").
2. Okresní soud v Opavě napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 53.088,75 Kč s úrokem z prodlení stěžovateli a částky 53.088,75 Kč s úrokem z prodlení stěžovatelce, kterou se stěžovatelé domáhali doplacení nájemného za užívání pozemků. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatelů s tím, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobců pan Herbert Fuchsig v době uzavírání smlouvy, kterou navrhl žalovaný ZP Otice, a. s. (dále jen „žalovaný“), neměl dostatek informací. Naopak bylo prokázáno, že měl právní předchůdce stěžovatelů, ačkoli mu bylo 86 let, náležité informace a že nebyl žalovaným uveden v omyl. Herbert Fuchsig patřil k největším sedlákům v obci a kolektivizace zemědělství měla zcela jistě na něj nepříjemný dopad, nadstandardně se však zajímal o dění v zemědělském družstvu, účastnil se valných hromad a dalších akcí, zajímal se o transformaci družstva a o vznik žalovaného, stejně jako další akcionáři měl dostatečné informace o výši nájemného, o tom, jakým způsobem se určovalo nájemné nejen pro akcionáře žalovaného, ale také v ostatních zemědělských organizacích v dané lokalitě, znal stanovisko Zemědělského svazu ČR. I kdyby bylo právní jednání Herberta Fuchsiga ovlivněno názory Ing. Planky, nejedná se dle napadených rozsudků v žádném případě o situaci, která by mohla vyvolat relevantní pochybnost o platnosti nájemní smlouvy. Stěžovateli nebylo prokázáno, že by smlouva nebyla uzavřena na základě svobodné vůle Herberta Fuchsiga, že by ji uzavíral v omylu, že by jeho vůle byla v rozporu s písemným projevem či snad, že by smlouva umožňovala jiný výklad než takový, podle nějž postupoval žalovaný. Oba obecné soudy potvrdily, že je zřejmé, že se Herbert Fuchsig a žalovaný dohodli jinak, než je uvedeno v §22 odst. 9 zákona o půdě. Uzavřeli totiž nájemní smlouvu v souladu s ustanovením §663 a následující občanského zákoníku, ve které byl sjednán předmět nájmu, doba nájmu, bylo sjednáno, že bude pronajímatel přenechávat předmět nájmu nájemci za úplatu a součástí nájemní smlouvy byla dohoda o výši nájemného. Stěžovatelé pak vstoupili do právního postavení pronajímatelů podle §680 odst. 2 občanského zákoníku, jsou vázáni smluvní dohodou svého právního předchůdce. Pouhá existence možnosti uzavřít smlouvu za jiných podmínek nemůže být předpokladem výkladu smlouvy v neprospěch žalovaného.
3. Stěžovatelé spatřují v napadených rozsudcích zásah do svých práv, neboť mají za to, že se obecné soudy znovu dostatečně nevypořádaly s jejich tvrzeními a důkazy na jejich podporu. Zejména pak poukazují na to, že nebylo prokázáno cokoli, co by bylo způsobilé vyvrátit názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010, že se v právním státě nikdo svých práv dobrovolně a bezúčelně nevzdává, což je základní premisa v žalobě uplatněného nároku. Soudy ve svém výkladu smlouvy rovněž nezohlednily teze Ústavního soudu týkající se nerovného postavením účastníků předmětné nájemní smlouvy, zejména to, že silnější strana vytvořila návrh smlouvy, disponujíce odbornou podporou a zodpovídala tak za kvalitu textu smlouvy.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelů.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti – tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. Ústavní soud ve svém stěžovateli citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2232/07 skutečně stěžovatelům vyhověl a uložil obecným soudům, aby řádně zhodnotily všechna tvrzení stěžovatelů a aby dostatečným způsobem odůvodnily své závěry. Nepostačovalo totiž původní zdůvodnění, jímž obecné soudy v zásadě jen odkázaly na znění sporné smlouvy. V průběhu nového soudního řízení však již obecné soudy vytčené vady odstranily a své závěry dostatečně odůvodnily.
9. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu