ECLI:CZ:US:2014:1.US.601.14.1
sp. zn. I. ÚS 601/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s.r.o. se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 5 Tdo 693/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2012 sp. zn. 3 To 39/2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. 49 T 13/2007, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. října 2012 sp. zn. 3 To 39/2012 zrušil k odvolání stěžovatele a dalších obviněných rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. 49 T 13/2007 ve výroku o vině a o trestech a znovu rozhodl tak, že uznal obviněné vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §23 trestního zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o vině. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen podle §240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl zařazen podle §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl v rozsahu uvedeném ve výroku o trestu zároveň uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 5 Tdo 693/2013.
2. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. února 2014, se stěžovatel domáhal zrušení všech tří uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Podstatou jeho argumentace, kterou opakovaně uplatnil již v řízení před obecnými soudy, je námitka nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které v jeho trestní věci představovaly hlavní usvědčující důkaz. K jejich nařízení a realizaci došlo podle §88 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2009, který takovýto postup připouštěl v případech trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009). Tato podmínka tedy byla v případě skutku, pro který byla podána obžaloba [původně kvalifikovaného jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 trestního zákona], splněna. O vině stěžovatele však již bylo rozhodováno za účinnosti nového trestního zákoníku, který tento skutek neumožňuje posuzovat jako zvlášť závažný zločin ve smyslu jeho §14 odst. 3, ačkoliv novelizované ustanovení §88 trestního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2010, takovouto kvalifikaci skutku pro nařízení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyžadovalo. Z tohoto důvodu neměl soud k provedeným odposlechům přihlédnout, neboť podle názoru stěžovatele mohl jako důkaz použít pouze a výhradně takový úkon, jenž byl v souladu se zákonem v době jeho rozhodování.
3. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že jednotlivé soudy shledaly předmětné důkazy použitelné navzdory změně právní úpravy. Nejvyšší soud ve svém usnesení vyšel z právních závěrů obsažených v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 26. června 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013, podle nichž nemají na zákonnost provedení a použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu žádný vliv pozdější změny právní úpravy vymezující okruh trestných činů, ohledně nichž je přípustný tento procesní úkon. Stejně tak se tyto změny nemohou projevit ani při posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu §2 odst. 1 trestního zákoníku. V dané věci bylo podle Nejvyššího soudu navíc zřejmé, že odvolací soud posuzoval zákonnost provedení a použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 trestního řádu již po jeho novele provedené zákonem č. 459/2011 Sb., která znovu výslovně připustila uvedený úkon i v řízení o zločinech, za které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, což je i zločin, který spáchal stěžovatel. Zbývá dodat, že odvolací soud, který ve svém rozsudku vyšel z opačného názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho rozsudku ze dne 9. března 2011 sp. zn. 7 Tdo 150/2011 (jenž byl překonán výše uvedeným usnesením velkého senátu trestního kolegia), založil svůj závěr o použitelnosti důkazů pouze na poukazu na posledně uvedenou změnu právní úpravy, což stěžovatel, který podal odvolání, považoval za nepřípustnou změnu rozsudku učiněnou v jeho neprospěch. Možnost, že by v důsledku uvedených změn právní úpravy došlo k jím tvrzenému porušení zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu), ale Nejvyšší soud ve svém následném usnesení rovněž vyloučil.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud si vyžádal spis vedený před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 13/2007 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
5. Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svých vyjádřeních, jež byly ve všech případech podepsány předsedy příslušných senátů, odkázaly na svá původní rozhodnutí a odmítly, že by v jejich důsledku byla porušena základní práva stěžovatele. Tato vyjádření byla doručena stěžovateli, který ve své následné replice setrval na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
III.
Vlastní posouzení
6. Po seznámení se s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje také veškeré zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
7. Ve vztahu k stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv a svobod se v plné míře uplatní závěry uvedené v nálezu ze dne 7. května 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), jímž byla zamítnuta ústavní stížnost proti již zmíněnému usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 510/2013. Ústavní soud v něm konstatoval, že "pokud byl důkaz v přípravném řízení zákonně, procesně použitelně (a ústavně konformně) opatřen a proveden, nemůže být soudem při rozhodování o vině a trestu považován za nepřípustný jen proto, že mezitím došlo ke změně právní úpravy dokazování. Na zákonnost pořízení a použití opatřených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu tedy nemá vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní zákonná úprava, neboť je i nadále nutné trvat na tom, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich opatření a provádění." Nelze tedy přisvědčit opačné argumentaci stěžovatele, přičemž v podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění citovaného nálezu.
8. Protože stěžovatelem předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody již bylo dříve Ústavním soudem (ve srovnatelné věci) posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky v ní vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez účasti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2014
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu