ECLI:CZ:US:2014:1.US.622.14.1
sp. zn. I. ÚS 622/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Jahody, zastoupeného Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou se sídlem Brno, Gajdošova 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2014 č. j. 1 VSOL 70/2014-A-55 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2013 č. j. KSOS 14 INS 23960/2013-A-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2014 č. j. 1 VSOL 70/2014-A-55 bylo v insolvenčním řízení potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2013 č. j. KSOS 14 INS 23960/2013-A-6, kterým bylo k návrhu věřitelky Dagmar Jahodové nařízeno předběžné opatření o umožnění provedení nařízené exekuce, vedené proti povinnému (stěžovateli) u Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn. 103 EX 31732/11 (soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou), a to s omezením, že výtěžek zpeněžení nemovitostí povinného - konkrétně rodinného domu č. p. X1 a pozemků st. parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4 v kat. úz. Lichnov u Nového Jičína - bude k dispozici v rámci insolvenčního řízení. Obecnými soudy bylo ve věci aplikováno ustanovení §82 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v rozhodném znění (dále jen "insolvenční zákon"), podle něhož lze i bez návrhu nařídit předběžné opatření, jímž se z důvodů hodných zvláštního zřetele omezí některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, mj. v ustanovení §109 odst. 1 písm. c) citovaného zákona vyslovený zákaz provést nařízený výkon rozhodnutí nebo exekuci, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření umožňujícího provést i po zahájení insolvenčního řízení exekuci nařízenou na majetek povinného. Zdůraznil, že v zájmu ochrany vlastnického práva mělo být soudy řádně přihlédnuto k možnosti lepšího zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení než v exekuci, jakož i k realizované nápravě vad insolvenčního návrhu. Namítal rovněž porušení práva na spravedlivý proces v důsledku rozhodování obecných soudů o předběžném opatření nad rámec návrhu (připuštění provedení exekuce nikoli jen v relaci k prodeji nemovitých věcí). Stěžovatel měl současně za to, že vzhledem k rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku a o povolení oddlužení (jak bylo vydáno po podání ústavní stížnosti dne 13. 5. 2014), jsou právní závěry soudů vyvráceny.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazují protiústavní charakter. Právní úprava umožňuje soudu podle ustanovení §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nařídit (a to i bez návrhu) z důvodů zvláštního zřetele hodných předběžné opatření k omezení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, mimo jiné za účelem připuštění provedení nařízeného výkonu rozhodnutí nebo exekuce [jež je jinak zakázáno z titulu §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů. Obecné soudy naplnění předpokladů pro uplatnění relevantní zákonné normy řádně a ústavně konformně odůvodnily. Právní závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k provedení zásahu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu