ECLI:CZ:US:2014:1.US.653.14.1
sp. zn. I. ÚS 653/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šalplachty, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 11. 2013, č. j. 49 C 162/2013 - 402, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do článku 36 Listiny základních práv a svobod a do článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel domáhal po žalované Hypoteční bance se sídlem Radlická 333/150, Praha 5 (dále také jen "žalovaná"), zaplacení částky 7200 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel v žalobě uvedl, že mu byl na základě smlouvy o úvěru a příslušného sazebníku bankovních poplatků žalovanou účtován poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně, a to navzdory skutečnosti, že žalovaná stěžovateli přesvědčivě nevysvětlila, jaké služby mu za poplatek poskytuje. Stěžovatel měl proto za to, že mu žalovaná účtuje poplatek bez právního důvodu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud proto Prahu 5 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaná sjednala se stěžovatelem platbu předmětného poplatku platně, tudíž placení takového poplatku nemůže být bezdůvodným obohacením žalované podle §451 odst. 2 obč. zák.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud I. stupně pochybil, když se nedostatečně zabýval tvrzeními a námitkami, které stěžovatel v řízení uplatnil (zejména se jednalo o námitky ohledně neplatnosti ujednání o poplatku a okolností, za nichž byla úvěrová smlouva uzavřena), neprovedl dostatečně dokazování a jeho rozhodnutí postrádá srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž Ústavní soud dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. Stěžovatel dále zásadně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který poplatek za správu úvěru považuje za součást celkové ceny za úvěr. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, a je přesvědčen, že v jeho věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu. Tak tomu je i v nyní projednávané věci. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu