ECLI:CZ:US:2014:1.US.657.13.1
sp. zn. I. ÚS 657/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Klučkové, zastoupené Mgr. Jiřím Kačorem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Horní Město 12, Vsetín, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 12. 2012 č. j. 109 EC 38/2012-22 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Ústavní stížností stěžovatelka brojí zejména proti nákladovému výroku II. předmětného rozsudku, konkrétně pro nepoměr jistiny ve výši 300 Kč k nákladům řízení ve výši 6 920 Kč. V textu stížnosti pak - po stručném shrnutí průběhu řízení - uvedla pouze to, že si je vědoma dřívějších nálezů Ústavního soudu a následných změn advokátních tarifů, a považuje proto za nespravedlivé, aby byla zavázána hradit náklady řízení v této částce. Proto navrhla vydání nálezu, kterým by byl předmětný rozsudek obecného soudu zrušen.
2. Předmětem řízení před obecným soudem byla žaloba, kterou se Vsetínská nemocnice, a. s., (dále jen "žalobkyně"), zastoupená Mgr. Simonou Maškovou, advokátkou, domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 300 Kč z titulu neuhrazeného regulačního poplatku za poskytnutou zdravotní péči ve dnech 16. 9. 2010 až 20. 9. 2010. Současně požadovala přiznání náhrady nákladů řízení v uvedené výši.
3. Soud ve svém rozsudku uložil stěžovatelce zaplatit žalovanou částku 300 Kč i náhradu nákladů řízení ve výši 6 920 Kč. Konstatoval, že stěžovatelka svůj dluh co do důvodu a výše uznala dne 21. 9. 2012 (v rámci odporu podaného proti elektronickému platebnímu rozkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 4. 2012, č. j. 109 EC 38/2012-9). Stěžovatelka nesouhlasila pouze s výší nákladů řízení, které jí bylo uloženo zaplatit; soud však opětovně náklady řízení ve stejném rozsahu přiznal žalobkyni, přičemž způsob jejich výpočtu je v odůvodnění rozsudku proveden.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 Kč a náklady řízení ve výši 6 920 Kč. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
6. O takový případ se však nejedná. Soud, který o žalobě v nyní posuzovaném řízení rozhodoval, své závěry odpovídajícím způsobem zdůvodnil, přičemž není možné opomenout ani míru zavinění stěžovatelky na výsledku řízení. Ta si byla již od 21. 9. 2010 vědoma své povinnosti uhradit regulační poplatek žalobkyni, když tohoto dne podepsala záznam o poskytnutí příslušných zdravotnických služeb s tím, že poplatek se zavazuje uhradit do osmi dnů od podpisu. Současně není možné odhlédnout též od vstřícného přístupu žalobkyně, která po stěžovatelce nepožadovala mimo úhradu jistiny rovněž příslušenství v podobě úroků z prodlení. Přestože si je Ústavní soud vědom nepoměru mezi výší nákladů řízení a jistiny v předmětné věci, nelze podle jeho názoru odhlédnout též od výše shrnutých okolností posuzované věci. Jde mimo jiné i o míru zavinění stěžovatelky na situaci, v níž se ocitla a nadmíru stručný obsah ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka de facto namítá pouze porušení základních práv obecným soudem bez toho, aby svá tvrzení dále podložila například judikaturou Ústavního soudu či zcela konkrétními tvrzeními.
7. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu