ECLI:CZ:US:2014:1.US.672.14.1
sp. zn. I. ÚS 672/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Noska a Ivany Noskové, zastoupených Mgr. Bohumilem Budinským, advokátem se sídlem Hradební 856/10, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2013 č. j. 33 Cdo 2938/2013-599, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro zásah do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé spatřují zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání, ačkoli se krajský soud dopustil v jejich věci procesních pochybení. Okresní soud přiznal stěžovatelům náhradu škody ve výši 447 075 Kč, avšak krajský soud tuto částku snížil a jejich žalobu co do částky 298 075 Kč zamítl. Stěžovatelé v celém sporu uplatňovali slevu z kupní ceny rodinného domu pro technické vady a proto, že jejich dům neměl vlastnosti, o nichž žalovaná ujistila stěžovatele, že je bude mít, neboť nebyl postaven z cihel. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, který stěžovatelům v zásadě vyhověl, s tím, že v jím zamítnuté části stěžovatelé neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní. K tomu stěžovatelé uvádí, že předložili důkaz reklamní kampaně žalované nazvané "My stavíme z cihel". Žalovaná jim tedy prodala něco jiného, než co slibovala, neboť koupený dům je postaven z pěnobetonu. Nejvyšší soud pak své napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelé zpochybňují správnost skutkového stavu věci, nikoliv právní posouzení věci. Stěžovatelé jsou však přesvědčeni, že napadali procesní postup, nikoli samotné skutkové závěry, a to zejména skutečnost, že odvolací soud provedl neúplné dokazování. Zásah do svého práva na spravedlivý proces tedy stěžovatelé spatřují v tom, že ani jeden ze soudů neprovedl důkaz navrhovaný stěžovateli, kterým byl leták žalované s nápisem "My stavíme z cihel". Skutečnost, že dům není postaven z cihel, je tedy vadou věci už sama o sobě. Odvolací soud tedy vyhodnotil celou věc i hmotně právně nesprávně.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelů.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu