ECLI:CZ:US:2014:1.US.68.14.1
sp. zn. I. ÚS 68/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Bubenové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti výroku I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2013 č. j. 18 C 302/2013-159, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výrocích I. a III., jimiž podle ní byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v její věci postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Napadeným rozhodnutím obvodní soud zamítl žalobu směřující proti České spořitelně, a.s., kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 7.200 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh stěžovatelky na vrácení přeplatku na soudním poplatku (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.534 Kč (výrok III.). Žalobou požadovaná částka představovala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že stěžovatelka hradila žalované poplatek za správu úvěru, který však nebyl platně sjednán. Neplatnost daného ujednání stěžovatelka dovozovala z jeho rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že sporné ujednání o poplatku není neplatným, a proto k bezdůvodnému obohacení na straně žalované nedošlo. Obvodní soud zejména zdůraznil, že předmětné ujednání je zcela jasné, konkrétní a srozumitelné, nikoliv neurčité. Uzavřená smlouva o úvěru se pak podle něj řadí mezi spotřebitelské smlouvy dle §51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), nicméně sporné ujednání o poplatku tvoří součást cenového ujednání, které je podle §56 odst. 2 občanského zákoníku vyloučeno z přezkumu co do platnosti v souvislosti s případným rozporem s požadavkem dobré víry znamenajícím k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§56 odst. 1 občanského zákoníku). Obvodní soud neshledal ani rozpor sporného ujednání s dobrými mravy.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve osvětluje její přípustnost a udává důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Zdůrazňuje, že napadený rozsudek je zjevně excesivní a zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, čímž bylo nepřípustně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V rámci argumentace ohledně důvodnosti ústavní stížnosti rozvádí stěžovatelka zejména svůj nesouhlas s právními závěry a postupem obvodního soudu, přičemž trvá na absolutní neplatnosti sporného ujednání o poplatku a na tom, že jí měla být poskytnuta náležitá ochrana jako spotřebiteli. Konkrétně stěžovatelka obvodnímu soudu vytýká, že v napadeném rozsudku nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran a nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti sporného ujednání (§37 občanského zákoníku), nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 občanského zákoníku), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 občanského zákoníku), odepřel stěžovatelce přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 občanského zákoníku), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12 citovaného zákona), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku). Stěžovatelka má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a rozsudkem slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011. V neposlední řadě pak stěžovatelka poukazuje též na určitá procesní pochybení obvodního soudu, především na neprovedení části důkazů stěžovatelkou navrhovaných.
5. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výrokem, kterým jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů a ve vztahu k eventuální moderaci nákladů se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". Stěžovatelka zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
8. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek shoduje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz), a to tak, že ji zamítl zčásti jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud neshledal podmínky k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu, a to i s ohledem na závěry svých předchozích rozhodnutí řešících shodnou problematiku (zejména shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu