ECLI:CZ:US:2014:1.US.690.14.1
sp. zn. I. ÚS 690/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kubly, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 12. 2013 č. j. 49 C 268/2013-72, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 s tvrzením, že rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 1 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatel na úvod ústavní stížnosti vysvětlil důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítal porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítal rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Obvodnímu soudu následně vytkl mimo jiné to, že v rozsudku nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Dále podle něj soud nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku (§37 odst. 1 občanského zákoníku), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 občanského zákoníku). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
3. Stěžovatel vyslovil též nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž obvodnímu soudu vytkl to, že se nevyjádřil k tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř. Stran eventuální aplikace §150 o. s. ř. stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění obecného soudu. V této souvislosti zpochybnil, že by žalovaná Hypoteční banka, a. s., potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukázal na to, že její činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
4. Předmětem řízení před obvodním soudem byla žaloba, kterou se stěžovatel po žalované Hypoteční banky, a. s., domáhal zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za využívání a správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Obvodní soud žalobu zamítl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
7. Pokud jde o námitku stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud v tomto směru poukazuje na rozvrh práce příslušného soudu platný v době přidělení věci, podle něhož jsou věci příslušným senátům, resp. soudcům přidělovány k projednání a rozhodnutí. Rozvrh práce soudu vyjadřuje mj. též specializaci agendy jednotlivých senátů a soudců, z nichž se skládá, přičemž právě specializace soudců má být zárukou rychlosti a kvality rozhodování soudů.
8. Ústavní soud proto s odkazem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu