ECLI:CZ:US:2014:1.US.704.14.1
sp. zn. I. ÚS 704/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Rybáře, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 49 C 120/2013-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 49 C 120/2013-87 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované Hypoteční banky, a. s., neoprávněným inkasováním poplatku za vedení a správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Ve výroku II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 356 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
4. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatel vysvětlil důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Namítal zkrácení na svých procesních právech podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, k němuž mělo dojít tím, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany. Z procesního hlediska rovněž zdůraznil porušení svého práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Nezákonný postup spatřoval v tom, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám odmítavý postoj k nároku uplatňovanému stěžovatelem. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Z meritorního pohledu stěžovatel obvodnímu soudu především vytýkal, že nesprávně akcentoval zásadu pacta sunt servanda a autonomii vůle smluvních stran, a nedostatečně zhodnotil princip ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Stěžovatel se soudem nesouhlasil ani co do právního posouzení otázky určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "obč. zák."), jakož i jeho souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 obč. zák.). Stěžovatel rovněž vyslovil názor, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
5. Stěžovatel brojil i proti výroku soudu o náhradě nákladů řízení. Obvodnímu soudu zde vytkl to, že se dostatečně nevyjádřil k (ne)účelnosti nákladů podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti zpochybnil, že by žalovaná Hypoteční banka, a. s., potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukázal na to, že její činnost spočívala pouze v podání "formulářového" vyjádření. Stěžovatel namítal, že ve věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby soud náhradu nákladů bance nepřiznal při aplikaci §150 o. s. ř.
III.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze za situace podstatného porušení ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení. Porušení normy podústavního práva může obecně dosáhnout rozměru zásahu do základního práva nebo svobody pouze tehdy, jestliže se obecné soudy dopustily svévole či interpretace, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy její zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku - zejména byl-li právní názor Ústavního soudu formulován závaznou formou v nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z pohledu stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 tak, že ji jako nedůvodnou v části zamítl a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
8. Ústavní soud dále uvádí, že rozhodl o ústavní stížnosti v poměrně brzké době po jejím doručení, a proto nepovažoval za nezbytné se samostatně vyslovovat podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu k naléhavosti dané věci.
9. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu