ECLI:CZ:US:2014:1.US.72.13.1
sp. zn. I. ÚS 72/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Rakovského, právně zastoupeného Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, advokátem, se sídlem Lidická 40, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, č. j. 29 Cdo 2184/2011-124, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 12 Cmo 272/2010-97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 55 Cm 88/2010-63, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 7. 1. 2013, která po doplnění splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") ze dne 17. 9. 2012, č. j. 29 Cdo 2184/2011-124, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 9. 12. 2010, č. j. 12 Cmo 272/2010-97. Tímto rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") ze dne 14. 6. 2010, č. j. 55 Cm 88/2010-63, kterým bylo rozhodnuto tak, že směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 55 Cm 88/2010-21, se vůči stěžovateli ponechává v platnosti.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.
Soud prvního stupně vydal dne 22. 3. 2010 pod č. j. 55 Cm 88/2010-21, na základě žaloby žalobce Santander Consumer Finance, a.s., IČ 25103768, se sídlem Šafránkova 1, Praha 5, proti stěžovateli a dalším žalovaným CZ-BEST CAR IMPORT, s. r. o., IČ 27729818, se sídlem Poděbradova 2024/42a, Brno, a Petru Ševčíkovi směnečný platební rozkaz, ve kterém uložil všem třem žalovaným povinnost společně a nerozdílně žalobci zaplatit částku 4 892 883,- Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel dne 1. 4. 2010 tento směnečný platební rozkaz napadl námitkami. V nich uvedl, že dne 20. 2. 2008 podepsal jako aval za výstavce CZ-BEST CAR IMPORT, s. r. o., spornou blankosměnku, přičemž se mělo jednat o zajišťovací instrument ke smlouvě uzavřené mezi žalobcem a výstavcem. Mezi nimi měly být současně sjednány i přesné podmínky, za nichž mohlo dojít k vyplnění směnečné částky. Podstata námitek se pak týkala právě chybného a ničím nepodloženého údaje o výši dlužné částky, která byla do směnky vyplněna. Stěžovatel současně tvrdil, že není spravedlivé po něm požadovat plnění něčeho, co nedluží. K prokázání svých námitek však neoznačil ani nedoložil žádné důkazy.
Žalobce k námitkám stěžovatele uvedl, že směnečná suma byla vyplněna v souladu se smluvními ujednáními, což řádně prokázal i listinnými důkazy.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 55 Cm 88/2010-63, bylo o námitkách rozhodnuto tak, že směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně se vůči stěžovateli ponechává v platnosti. V odůvodnění soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce se sporných nároků domáhá na podkladě vlastní směnky vystavené výstavcem a jako avaly podepsané i Petrem Ševčíkem a stěžovatelem. Předloženou směnku vyhodnotil jako řádnou, která byla vystavena plně v souladu se zákonem č. 191/1950 Sb., zákonem směnečným a šekovým, v platném znění. Stejně tak neshledal úspěšnou námitku týkající se nesprávného vyplnění směnečné sumy. Podle soudu je k její úspěšnosti nutno alespoň ve stručnosti vylíčit obsah ujednání o vyplnění blankosměnky a uvést, v čem konkrétně se majitel směnky od tohoto ujednání odchýlil, resp. které správné údaje měly být do směnky doplněny. Pouhé tvrzení tohoto nedostatku tak dle soudu prvního stupně nemůže obstát. Doplňující tvrzení stěžovatele, které formuloval písemným podáním ze dne 31. 5. 2010, tj. po uplynutí zákonné lhůty pro podání námitek, soud neuznal jak předmět námitkového řízení.
Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. V něm uvedl, že závěry soudu prvního stupně nemají oporu v dokazování. Zdůraznil, že pokud by soud provedl dokazování listinami, bylo by prokázáno vyplnění nesprávného údaje do blankosměnky v rozporu s vyplňovací dohodou a podmínkami úvěrové smlouvy. Stěžovatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, z nějž vyplývá názor, že směnečný dlužník nemůže se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, které mohou mít význam pro posouzení důvodnosti obrany v již podaných námitkách řádně uplatněné.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 12 Cmo 272/2010-97, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že námitkovými tvrzeními je vymezeno další námitkové řízení. Z tvrzení proto musí vyplývat, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napaden, tedy v jakém rozsahu se směnečný dlužník brání své povinnosti směnku zaplatit. V souzené věci však námitky stěžovatele tyto požadavky nesplňují. Odvolací soud proto dodal, že není možné, aby rozsah napadení směnečného platebního rozkazu byl určován dodatečně, a to dokonce až na základě zjištění učiněných z provedených důkazů. Pokud stěžovatel podepsal vyplňovací dohodu, podle níž byl majitel směnky oprávněn do ní doplnit směnečnou sumu, musel pak nutně předpokládat, že v případě vydání směnečného platebního rozkazu musí v námitkové lhůtě tuto konkrétní výši namítnout a doložit. Co se týče judikatury, na kterou stěžovatel odkazuje, týká se dle odvolacího soudu odlišné věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. V prvé řadě nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle nějž by již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu měla být uvedena konkrétní částka odpovídající správné směnečné sumě. To dle jeho názoru ostatně ani nebylo možné, a to zejména z důvodů daných na straně žalobce. Odvolacímu soudu dále vytýkal, že podané námitky neposoudil podle jejich skutečného obsahu a nezabýval se ani námitkou započtení. Poslední argument stěžovatele spočíval v tvrzení, že byla-li směnka vyplněna vědomě na částku podstatně vyšší, než odpovídá dřívější dohodě, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, č. j. 29 Cdo 2184/2011-124, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu. Šlo-li o posouzení otázky neurčitosti námitek co do výše směnečné sumy, resp. rozporu doplnění s dřívější dohodou, považoval jej za plně souladné s dřívější judikaturou. Stejné závěry dovozuje i ve vztahu k dalším argumentům stěžovatele, zejména nedostatku projednání námitky započtení a neplatnosti směnky z důvodu rozporu s dobrými mravy. K těmto dvěma argumentům navíc dodává, že nebyly uplatněny v podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
II.
Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Při rozhodování navíc mělo dojít k porušení principu garantovaného v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nějž musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu, kdy tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal okolnosti sepsání směnky a vztahy, které existovaly mezi dotčenými subjekty. K tomu doplňuje, že v době, kdy mu byl doručen směnečný platební rozkaz, "bylo již známo", že žalovaný Petr Ševčík poškodil společnost i žalobce, který mu svou laxností a předáváním financí za jiných podmínek, než nařizovala smlouva, takové chování umožnil. Dále uvádí, že pro něj nebylo možné, aby přesně vyčíslil správnou sumu. Podání námitek v rozporu s požadavky na jejich obsahovou formulaci zdůvodnil tím, že nemá právní vzdělání, přičemž ani zákon nenařizuje jejich zpracování a podání advokátem či právně vzdělanou osobou. Třídenní lhůta k podání námitek (podle právní úpravy platné ke dni vydání směnečného platebního rozkazu) je podle něj pouze obtížně splnitelná. Podle svých tvrzení by byl schopen formulovat námitky přesněji, pokud by mu byla poskytnuta delší lhůta.
Obecné soudy měly dále pochybit tím, že ač stěžovatel předkládal důkazy ke svým námitkovým tvrzením, byly tyto z důvodu koncentrace řízení a rozporu s §175 odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuty. Navíc soudy stěžovatele ani nepoučily, jakým způsobem má přesnou směnečnou sumu zjistit, když neměl přístup k podkladům žalobce. V neposlední řadě se pak soudy ani nevypořádaly s námitkou kauzálního vztahu mezi smlouvou a blankosměnkou.
V rámci analýzy ústavního rozměru pochybení obecných soudů současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 3300/07, z nějž vyplývá, že "koncentrační zásada nemůže znamenat, že by žalovaný nemohl v průběhu dalšího řízení, resp. při soudním jednání, uvádět relevantní skutečnosti či nabízet důkazy k obraně, kterou již obecně v námitkách uplatnil." Zásada koncentrace se tak nemá vztahovat na důkazní návrhy. Druhý nález Ústavního soudu, na který stěžovatel odkazuje, se zabýval ústavností délky třídenní lhůty k podání námitek. Nálezem ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, totiž došlo ke zrušení §175 odst. 1 občanského soudního řádu právě v bodě, kde bylo podání námitek omezeno třídenní lhůtou. Tento zásah Ústavní soud odůvodnil tím, že zmíněná třídenní lhůta "omezuje možnost bránit práva před nestranným a nezávislým soudem", resp. že "mezi směnečnými dlužníky a směnečnými věřiteli zavání neakceptovatelnou nerovnost".
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.
Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním. Postupu soudu prvního stupně ani postupu odvolacího soudu nelze nic vytknout.
Postupu Nejvyššího soudu rovněž není co vytknout a Ústavní soud plně souhlasí s jeho závěrem, že z dovolání není zřejmé, v řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, příp. že by některá z takto nastolených otázek dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena nebo jím byla rozhodována rozdílně, příp. že by měla být rozhodována jinak.
Ústavní rozměr lze tak spatřovat pouze v argumentu stěžovatele, který uvádí, že třídenní lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, která byla zakotvena v §175 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni vydání směnečného platebního rozkazu, mu neumožnila řádnou formulaci jejich znění tak, aby splňovalo požadavky předpokládané zákonem a rovněž dovozené obecnými soudy. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, kterým bylo rozhodnuto tak, že ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" ruší uplynutím dne 30. dubna 2013. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že zmíněná lhůta je protiústavní, a to zejména proto, že v některých soukromoprávních (především spotřebitelských) vztazích nedůvodně staví věřitele a dlužníka do právně nerovného postavení. K časové působnosti tohoto nálezu dále dodal, že "součástí každého nálezu, v němž Ústavní soud dospěje k závěru, že jím posuzovaný zákon či jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, je určení dne, k němuž se zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení zrušují. Přistoupil-li by Ústavní soud v právě projednávaném případě ke zrušení předmětné lhůty dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů bez dalšího, nastala by situace, kdy by směneční (šekoví) dlužníci nebyli v podávání směnečných (šekových) námitek jakkoli časově limitováni, což by znamenalo porušení právní jistoty jejich věřitelů a také ve svém důsledku nemožnost realizovat jakýkoli směnečný (šekový) vztah. Proto se Ústavní soud rozhodl - poměřuje vedle sebe reálné legislativně-technické možnosti zákonodárce, nutnost rozšířit prostor zejména směnečných dlužníků pro uplatnění adekvátní obrany v podobě směnečných námitek a právní jistotu směnečných (šekových) věřitelů - přistoupit ke zrušení §175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" uplynutím dne 30. dubna 2013, a to i vzhledem k výše zmíněnému návrhu zákona (sněmovní tisk číslo 686 - srov. odstavec 22 tohoto nálezu), kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony. Zmíněný návrh, jak již bylo řečeno, přitom počítá mj. s tím, že předmětná lhůta bude prodloužena ze tří na osm dnů. Je přitom v silách zákonodárce, aby tento návrh zákona nabyl účinnosti tak, aby předmětná třídenní lhůta byla kontinuálně nahrazena lhůtou novou."
V souzené věci došlo k vydání jak směnečného platebního rozkazu, tak i všech napadených rozhodnutí obecných soudů, před výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu ve věci zrušení části ustanovení §175 odst. 1 občanského soudního řádu. Obecné soudy tak při svém rozhodování vycházely z účinného právního stavu, proto jejich postupu nelze nic vytknout.
Druhým důvodem pro neuznání argumentu stěžovatele o nemožnosti včasné formulace směnečných námitek, mimo jiné s odkazem na nedostatek jeho právního vzdělání, je skutečnost, že v nyní souzené věci se nejednalo o spotřebitelský, nýbrž obchodní vztah. U něj principiálně nepřichází v úvahu omezení smluvní autonomie, nadto se obchodní vztahy vyznačují zvýrazněním principu profesionality. Pokud se tedy stěžovatel jako aval dobrovolně podepsal na směnku vydanou k zajištění pohledávek obchodní povahy, nelze mu přičítat k dobru nedostatek právního vzdělání. Před podpisem si naopak měl být vědom přísnější právní úpravy, která se na regulaci tohoto vztahu mezi ním a žalobcem (příp. dalšími účastníky) aplikuje.
Tento závěr byl Ústavním soudem vysloven i v jiných souzených věcech. V usnesení vydaném pod sp. zn. I. ÚS 718/13 uvedl, že "Ústavní soud se již posuzováním rozhodovací činnosti obecných soudů v otázce hodnocení včasnosti námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu po zveřejnění nálezu č. 369/2012 Sb. zabýval, přičemž dospěl k závěru, že pakliže soudy vycházely z v době jejich rozhodování účinného znění ustanovení §175 občanského soudního řádu, tedy ze zákonné třídenní lhůty, nelze jejich postupu nic vytknout, s tím, že nadto taková rozhodnutí "nepovažuje Ústavní soud za jím neakceptovatelné za stavu, kdy právní vztah účastníků daného řízení byl vztahem obchodním a nikoliv ‚spotřebitelským', a kdy účinnost derogačního nálezu byla odložena ke dni 30. 4. 2013" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/13 ze dne 2. 4. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K obdobnému závěru o nemožnosti vyhovění stížnosti založené na stejných argumentech ve věci obchodního vztahu dospěl Ústavní soud i v usnesení vydaném ve věci I. ÚS 717/13 (srov. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 717/13 ze dne 7. 5. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu