ECLI:CZ:US:2014:1.US.75.14.1
sp. zn. I. ÚS 75/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kaczora, zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013, č. j. 25 Co 310/2013-310, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. výše uvedeného rozsudku. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výrokem II. uvedeného rozsudku byla žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Budějovická 5, Praha 4, IČ: 639 98 530, uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 209 655, 80,- Kč. Podstata ústavní stížnosti je založena na tvrzení, že ač soud výslovně uvedl, že rozhodoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, je z rozhodnutí zřejmé, že ve skutečnosti rozhodoval na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Ta však byla ke dni 7. 5. 2013 zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
Ústavní stížnost není přípustná.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity vyjádřeném v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno setrvat na závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. To od. 1. 1. 2013 platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Podle §237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se již netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 občanského soudního řádu. Mezi výroky, které mohou být samostatně napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Tento závěr vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvedl, že "podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (§237 o. s. ř.), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (srov. i výše citovanou důvodovou zprávu), takže za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Z napadeného rozsudku Městského soudu je navíc jednoznačně zřejmé, že stěžovatel byl o přípustnosti dovolání poučen. O správnosti tohoto poučení nelze pochybovat.
V souvislosti s výše uvedeným je nutno současně aplikovat rovněž ustanovení
§238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle nějž platilo, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V nyní souzené věci bylo samostatným výrokem na náhradě nákladů řízení přiznáno 209 655, 80,- Kč.
Stěžovatel tedy disponoval procesním prostředkem, na jehož základě mohl nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu o přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně byl v souladu se zákonem, resp. s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu je třeba dovolání považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2014
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj