ECLI:CZ:US:2014:1.US.765.13.1
sp. zn. I. ÚS 765/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mag.phil. Moniky Horákové, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012 č. j. 18 Co 364/2012-154, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, v němž spatřuje porušení svých základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadené rozhodnutí městského soudu bylo vydáno v řízení o zrušení výživného, iniciovaném žalobou stěžovatelčina otce, jemuž byla dřívějším soudním rozhodnutím stanovena vyživovací povinnost vůči stěžovatelce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu prvního stupně ze dne 14. 3. 2012 č. j. 6 C 102/2008-131 byla zrušena vyživovací povinnost žalobce vůči stěžovatelce s účinností od 30. 11. 2011 a žaloba, navrhující zrušení uvedené povinnosti s účinností od 1. 8. 2008, byla zamítnuta. Městský soud jako soud odvolací napadeným rozhodnutím k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyživovací povinnost žalobce vůči stěžovatelce zrušil s účinností od 1. 8. 2008.
3. Klíčovou otázkou v řízení bylo, kdy stěžovatelka nabyla schopnosti sama se živit. Podle obvodního soudu se tak stalo v roce 2011, ukončením jejího vysokoškolského studia politologie, započatého v roce 2003, neboť bylo prokázáno, že do té doby stěžovatelka studovala řádně a bez přerušení. Naopak podle městského soudu nebylo prokázáno, že stěžovatelka studovala řádně až do roku 2011, zejména nebyla prokázána obvyklá délka studia daného studijního programu. Proto městský soud uzavřel, že stěžovatelka nabyla schopnosti sama se živit již v roce 2008, tj. po pěti letech od započetí svého studia, což je standardní doba trvání studia bakalářského a navazujícího magisterského programu, přičemž stěžovatelka neuvedla žádné důležité důvody pro prodloužení této doby ve svém případě.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka městskému soudu vyčítá zejména přehodnocení skutečností zjištěných a prokázaných v řízení před obvodním soudem; nesouhlasí se závěrem městského soudu, a ztotožňuje se s rozhodnutím obvodního soudu, podle něhož bylo prokázáno, že až do roku 2011 se stěžovatelka řádně věnovala vysokoškolskému studiu v oboru politologie, pročež zrušení předmětné vyživovací povinnosti je třeba vázat na ukončení tohoto studia v uvedeném roce. Podle stěžovatelky se městský soud při svém rozhodování dopustil chybného hodnocení důkazů; navíc důkazy provedené před obvodním soudem zhodnotil odlišně, aniž by sám dokazování zopakoval, a následně podle toho rovnou změnil rozsudek obvodního soudu. Městský soud tak postupoval v rozporu s §213 a §220 občanského soudního řádu a účastníkům řízením odepřel možnost vyjádřit se k odlišnému zjištění skutkového stavu a případně se proti němu bránit. Městský soud dále stěžovatelku nepoučil o nutnosti prokázat obvyklou délku studia jejího programu, ač kvůli neprokázání této skutečnosti stěžovatelka z pohledu městského soudu neunesla své důkazní břemeno. Rozhodnutí městského soudu je tak třeba považovat za svévolné a rozporné s principy předvídatelnosti soudních rozhodnutí, přímosti a ústnosti soudního řízení a volného hodnocení důkazů. Předčasným odejmutím finančního zajištění během denního studia na vysoké škole navíc došlo i k porušení stěžovatelčina práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje rovněž na několik rozhodnutí Ústavního soudu.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 102/2008, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí městského soudu neshledal. Stěžovatelka svými námitkami míří zejména proti hodnocení důkazů ze strany městského soudu. K tomu ovšem Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud přitom do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelčiny námitky nesvědčí. Ústavní soud zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic takového se však ve stěžovatelčině případě nestalo.
9. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí obsahuje srozumitelné, uspokojivé a logické odůvodnění, z něhož je patrno, jak městský soud posoudil provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním a následně právním závěrům dospěl. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit zákonnost postupu a závěrů městského soudu, ale toliko jejich ústavnost; v daném případě, pokud jde o samotné výsledky hodnocení v řízení provedených důkazů městským soudem, respektive jím učiněné skutkové a právní závěry, nebylo vykročení z ústavněprávních mezí shledáno.
10. Pokud stěžovatelka městskému soudu vytýká konkrétně přehodnocení závěrů obvodního soudu bez provedení opakovaného či nového dokazování, zde Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu osvětlující, že dotčená zásada přímosti se neuplatňuje absolutně ve vztahu ke všem důkazním prostředkům. Zmíněný požadavek opakování dokazování platí zvláště pro případy zamýšleného odchýlení se od skutkového zjištění učiněného na základě výpovědí účastníků řízení a svědků (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 275/98 ze dne 29. 5. 2000, N 79/18 SbNU 183; usnesení sp. zn. III. ÚS 121/99 ze dne 17. 5. 2000; usnesení sp. zn. IV. ÚS 164/11 ze dne 28. 3. 2011; a též v judikatuře zmiňované stěžovatelkou byly mezi dotčenými důkazy přítomny i svědecké či účastnické výpovědi). Ve věci stěžovatelky ovšem oba obecné soudy vycházely z důkazů listinných. Nadto v řízení před městským soudem bylo nařízeno a proběhlo řádné jednání, jehož se zúčastnily obě strany řízení, kterýmžto byla dána dostatečná možnost se k věci, respektive k projednávanému odvolání vyjádřit.
11. Ústavní soud dále nemohl přisvědčit ani stěžovatelčině námitce porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Vzhledem k žalobcovu odvolání i k celému průběhu řízení a postoje žalobce v něm totiž stěžovatelka musela počítat i s takovýmto, tedy jí nepříznivým rozhodnutím městského soudu. Navíc v řízení již byla dříve dotazována na obvyklou délku studia programu, v němž byla zapsána; tato otázka pak úzce souvisí s posouzením standardnosti průběhu jejího studia, které má podle obecných soudů významný vliv na stanovení doby stěžovatelčina nabytí schopnosti sama se živit.
12. Je proto třeba uzavřít, že městský soud se vydáním napadeného rozhodnutí ani postupem mu předcházejícím nedopustil svévole, jakož ani porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásad přímosti a ústnosti ani zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatelka.
13. Konečně Ústavní soud neshledal ani žádné dotčení stěžovatelky na jejím právu na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu; stěžovatelka v tomto právu nebyla nijak omezena, vždyť zcela svobodně studovala, a to dokonce v zahraničí. Skutečnost, že při svém studiu stěžovatelka byla finančně podporována svým otcem (při realizaci jeho vyživovací povinnosti) po pět let, a ne déle, zcela zřejmě nemůže znamenat porušení jejího lidského, tj. subjektivního veřejného práva sociálního.
14. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky ani ústavněprávních principů. Podanou ústavní stížnost je tudíž namístě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu