ECLI:CZ:US:2014:1.US.779.13.1
sp. zn. I. ÚS 779/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti O. B., zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Pardubice-Semtín, budova P9, č. p. 81, Pardubice-Rybitví, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2012 č. j. 32 Co 467/2012-384 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 7. 2012 č. j. 13 P 48/2009-346, č. j. 22 Co 32/2011-162, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 6. 3. 2013 se O. B. (dále jen "matka" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu otce na výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou dcerou.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 7. 2012 Okresní soud v Nymburce (dále jen "nalézací soud") usnesením nařídil výkon rozhodnutí svého rozsudku ze dne 7. 7. 2009 za neuskutečněný styk ve dnech15. 6. - 17. 6. 2012 s tím, že matce se ukládá pokuta v částce 30 000 Kč splatná ve stanovené lhůtě do pokladny soudu (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a opatrovníkem nezletilé pro řízení o výkon rozhodnutí ustanovil Město Nymburk (výrok III). V odůvodnění poukázal na ustanovení §273 odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že v daném případě byly splněny veškeré předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty, jejíž výši odůvodnil s poukazem na "celkový postoj matky ke styku s otcem, který projevovala v průběhu celého řízení o omezení event. zákaz styku, kdy bylo zřejmé, že matka zcela záměrně a v rozporu se zájmy nezletilé dcery se snaží všemi prostředky zamezit styku a vede dceru k nepřátelskému postoji k otci." Dále nalézací soud uvedl, že zůstane-li postup soudu bezvýsledným, zváží účelnost postupu dle §273 odst. 2 a 3 o. s. ř., a matku varoval, že pokud "nepřehodnotí svůj postup k plnění soudního rozhodnutí o úpravě styku a nezačne plnit jí soudním rozhodnutím uložené povinnosti, soud o tom neprodleně učiní oznámení orgánům činným v trestním řízení."
Dne 29. 10. 2012 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání matky usnesení nalézacího soudu ze dne 10. 7. 2012 ve výroku I. potvrdil (výrok I.1.), ve výroku II. o nákladech řízení změnil (výrok I.2.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Shodně s nalézacím soudem dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k porušení povinnosti stanovené vykonávaným rozhodnutím a konstatoval, že matka se snaží o maximální odcizení mezi nezletilou a otcem, ačkoliv toto jednání je jednoznačně v rozporu se zájmem nezletilé. Výši uložené pokuty shledal s ohledem na měsíční výdělek matky a okolnosti přiměřenou a matku upozornil, že nerespektování vykonatelného rozhodnutí může být důvodem pro změnu výchovy nezletilé.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její základní právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") "tím, že soud vycházel zcela nedůvodně pouze z tvrzení otce, k tvrzením matky vůbec nepřihlédl, matce soud dal k tíži skutečnosti, které z provedených důkazů před soudem v daném řízení, ani v řízení jemu předcházejícímu, nevyplývaly."
Stěžovatelka dále popsala skutkové okolnosti týkající se styku otce s nezletilou a tvrdila, že pro skutkový závěr obecných soudů v předchozích řízeních, dle nichž je to ona, kdo maří styk otce s nezletilou, "neměl soud nikdy žádný důkaz, toto tvrzení nevyplývá z žádného provedeného důkazu." Výši pokuty považovala za nepřiměřeně vysokou, neboť je samoživitelka a její příjem v kalendářním roce činí cca 20 000 Kč.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy je nutno přiměřeně vztáhnout i na exekuční řízení [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43), dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci]. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int).
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí vydaných nalézacím a odvolacím soudem v řízení o výkon rozhodnutí s tvrzením, že jejich vydáním byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující především základní právo na přístup k soudu, a čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručující rovnost účastníků řízení. Z charakteru tvrzených důvodů protiústavnosti, jak jsou formulovány v ústavní stížnosti, je zřejmé, že článek 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyly porušeny; ústavní stížnost neobsahuje ani jakákoliv relevantní tvrzení naznačující porušení principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzená neústavnost napadených rozhodnutí spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s uloženou pokutou, resp. právním posouzením skutkových okolností vedoucím k nařízení výkonu rozhodnutí a uložení pokuty.
Ústavní soud je toho názoru, že nalézací i odvolací soud dostatečně posoudily podmínky pro postup dle §273 odst. 1 o. s. ř. a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo přijato v rámci řízení, v němž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou věc dalšímu zkoumání.
V této souvislosti nezbývá než připomenout, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], v projednávaném případě ohledně podmínek pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí dle §72 odst. 1 o. s. ř.
Závěry, k nimž ve věci výkonu rozhodnutí dospěly oba soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu