ECLI:CZ:US:2014:1.US.781.14.1
sp. zn. I. ÚS 781/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lidiyi Lapchak, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014 č. j. 18 Co 408, 409/2013-45 a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 8. 2013 č. j. 119 EC 387/2011-32, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2013 č. j. 119 EC 387/2011-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 26. 8. 2013 č. j. 119 EC 387/2011-32, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2013 č. j. 119 EC 387/2011-36, pro zpětvzetí návrhu zastavil řízení o zaplacení částky ve výši 24 892 Kč s příslušenstvím, jíž se domáhalo Stavební bytové družstvo Praha vůči stěžovatelce (žalované) z titulu neuhrazeného příspěvku vlastníka bytové jednotky a nedoplatku vzniklého z vyúčtování služeb za rok 2010. Stěžovatelka byla soudem první instance podle §146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zavázána k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 200 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Usnesení soudu prvního stupně bylo v napadeném nákladovém výroku potvrzeno v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014 č. j. 18 Co 408, 409/2013-45, kterým byla stěžovatelce stanovena též povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení, a to v částce 1 350 Kč.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že žalobci neměla být obecnými soudy náhrada nákladů řízení přiznána, neboť ve věci učinil pouze jednoduché formulářové podání (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). Předmětem podnikatelské činnosti žalobce je přitom správa a údržba nemovitostí i realitní a finanční poradenství, z čehož plyne, že náklady na advokátní zastoupení v daném případě nebyly účelně vyloženy. Soudy podle názoru stěžovatelky nevyložily dostatečně ani důvody pro neaplikování §150 o. s. ř. o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení se zřetelem k okolnostem zvláštního zřetele hodným. Uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení považovala stěžovatelka za projev zneužití práva obecnými soudy.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla v relevantním rozporu s principy spravedlnosti. O protiústavní výsledek jde při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení tehdy, jestliže je výrazem zjevného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Posuzována z řečeného hlediska ústavní stížnost neobstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.
5. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, které stěžovatelka vyvozuje, nezakládají. Postačí proto na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat. Ústavní soud se v minulosti mnohokrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z pohledu zachování práva na spravedlivý proces, přičemž v tomto směru formuloval určité ústavněprávní limity. Vyslovil závěr, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního procesu jako celku a doménou obecných soudů. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. V řešené věci bylo ověřeno, že se odvolací soud účelností nákladů advokátního zastoupení žalobce (stavebního bytového družstva) řádně zabýval. Ústavní soud neshledává, že by v tomto rozhodnutí odvolací instance jakkoli vybočila z mezí ústavnosti. Je-li žalující procesní strana plně úspěšná, nebo byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je obecně povinen hradit zákonu odpovídající a nikoli nepřiměřené náklady řízení žalovaný. Bylo by v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by nebylo možné odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka řízení, způsobené tím, že byl nucen hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval [z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3011/11 (N 103/65 SbNU 423)].
6. Obecné soudy postupovaly v dané věci ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením otázky náhrady nákladů řízení nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu