ECLI:CZ:US:2014:1.US.794.14.1
sp. zn. I. ÚS 794/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., právně zastoupené JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 30 P 238/2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 21 Co 522/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2014 stěžovatelka brojila proti shora citovaným rozhodnutím a tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 32 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ sp. zn. 30 Nc 13/2009 ze dne 14. 4. 2010 svěřil soud nezletilé děti stěžovatelky K. a T. do střídavé péče rodičů tak, že v sudém týdnu byly dětí svěřeny do péče matky a v každém lichém týdnu do péče otce. Soud otci uložil platit na každé z nezletilých dětí výživné 7 000 Kč měsíčně a matce na každé z nezletilých dětí výživné 1 000 Kč měsíčně.
3. Dne 26. 4. 2011 podala matka nezletilých dětí Okresnímu soudu pro Prahu - východ nový návrh na změnu výchovy. V tomto novém návrhu se domáhala změny původního rozsudku tak, aby obě děti byly svěřeny výlučně do její péče, otci uložena povinnost přispívat na jejich výživu částkou 7 000 Kč na každé z dětí a současně navrhla upravit styk otce s nezletilými. Tento svůj návrh matka odůvodnila tím, že si našla nového partnera, který se však vzápětí odstěhoval na Nový Zéland a ona se stěhuje za ním. O tomto návrhu matky rozhodl Okresní soud Praha - východ rozsudkem č. j. 30 P 238/2010-478 ze dne 19. 9. 2011, tak, že (I.) zamítl návrh matky na změnu výchovy svěřením nezletilých dětí do její péče, (II.) nezletilou K. a T. svěřil do výchovy otce, (III.) uložil matce povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých dětí částkou 1 600 Kč měsíčně splatných vždy předem k rukám otce do každého 15. dne v měsíci k rukám otce. Toto rozhodnutí odůvodnil Okresní soud pro Prahu - východ tím, že děti by měly vyrůstat v prostředí, kde jsou zvyklé a mít jeden domov. Rozhodnutí matky odjet na Nový Zéland hodnotil soud prvního stupně jako zcela proti zájmům nezletilých dětí, kdy matka dala přednost svým zájmům před zájmy dětí.
4. Proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ podala matka odvolání. Domáhala se jím zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jeho změny tak, že děti mají být svěřeny do střídavé péče rodičů. Krajský soud v Praze odvolání matky s odkazem na svůj jiný právní názor vyhověl a rozsudkem č. j. 21 Co 522/2011-607 ze dne 21. 2. 2012 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilé děti svěřil do střídavé péče obou rodičů tak, že: (I) matka nezletilých převezme oba nezletilé z péče otce v místě jeho bydliště 20. 6. 2012 v 9:00 hodin a do péče otce oba nezletilé předá tamtéž dne 20. 12. 2012 v 9:00 hodin, otec nezletilých předá děti matce v místě svého bydliště dne 20. 6. 2013 v 9:00 hodin, kde matka nezletilé převezeme, matka oba nezletilé předá otci 20. 12. 2012 v 9:00 hodin v místě bydliště otce; střídavá výchova takto upravená bude probíhat v rozsahu půl roku v každém kalendářním roce a v tomto rozsahu bude probíhat i styk obou rodičů s nezletilými dětmi; přičemž výrokem (II) tímto s účinností od 20. 6. 2012 odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 14. 4. 2010. Ve výroku (III) odvolací soud rozhodl tak, že výživné se pro nezletilé děti nestanoví, ve výroku (IV) odvolací soud rozhodl tak, že matka i otec jsou povinni umožnit v období, kdy jsou děti v péči druhého rodiče, kontakt prostřednictvím telefonního spojení či připojení přes "SKYPE", případně zajistit jinou hlasovou či obrazovou komunikaci každé úterý od 19:00 do 19:30 hodin a neděli od 9:00 do 10:00 hodin časového pásma dle pobytu nezletilých dětí a ve výroku (V) o nákladech řízení odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
5. Proti tomuto rozsudku podal otec obou nezletilých dětí ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu odložil a poté nálezem ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 napadené rozhodnutí zrušil, to pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. V nálezu Ústavní soud konstatoval zejména, že "Nelze totiž pominout zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Proto v případě, že odvolací soud zaujme jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by v zásadě na tuto změnu účastníky upozornit a umožnit jim se k němu vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné; ve vztahu k takto navrženým důkazům platí §213 odst. 4. Účelem takového postupu odvolacího soudu je především zabránění nepředvídatelným rozhodnutím, která mohou ve svém důsledku znamenat porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny". Dále k samotnému obsahu rozhodnutí o střídavé výchově Ústavní soud uvedl, že "V odvolacím řízení nebyly tedy krajským soudem dostatečně prověřeny předpoklady pro řádné fungování střídavé výchovy, a to nejen z hlediska materiálního zajištění podmínek pobytu dětí s matkou na Novém Zélandu a z hlediska důsledků rozdílných vzdělávacích systémů (návaznost školní výuky s ohledem na její obsah, harmonogram školního roku atd.), ale ani z hlediska dopadů na psychický vývoj dětí při střídání pobytu v odlišných zemích s rozdílným životním stylem, odlišnými klimatickými podmínkami, a při dlouhodobějším odloučení od jednoho z rodičů. Absence řádného zjištění skutkového stavu je v projednávané věci o to významnější, poněvadž ze spisového materiálu o řízení před obecnými soudy je zřejmé, že rodiče mají rozdílný názor na výchovu dětí, projevující se v odlišném přístupu ke školním povinnostem i k volnočasovým aktivitám, přičemž mezi rodiči dětí neprobíhá ani ve věcech výchovy řádná vzájemná komunikace, což může mít negativní vliv zejména při změně jednoho výchovného prostředí za druhé".
6. Na základě zrušujícího nálezu ve věci rozhodoval opětovně Krajský soud v Praze. Výrokem III. rozsudku (napadeného touto ústavní stížností) rozsudek soudu prvního stupně o výchově nezletilých dětí potvrdil. Dále rozhodl o stanovení výživného matce, a to tak, že je povinna platit na výživu každého z dětí počínaje dnem 20. 6. 2011 částku 1 800 Kč měsíčně, počínaje dnem 17. 10. 2012 částku 2 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 5. 2. 2013 částku 500 Kč měsíčně. Dlužné výživné ve výši 33 591 Kč na každé z dětí je matka povinna zaplatit otci v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z odborných znaleckých vyjádření a posudků soud akcentoval pouze nové názory znalců, aniž by se ovšem vypořádal se zjištěními a názory znalců předchozích, které jsou jiné a skutkový stav věci objasňují důkladněji a objektivněji. Rovněž nebyl brán v úvahu předchozí pohovor s dětmi vypracovaný v rámci šetření OSPOD. Nebylo bráno v potaz, že děti žijí téměř tři roky v prostředí otce a tudíž zcela logicky přejímají jeho názory. Vzhledem k tomu, že matce je zamezeno v kontaktu s dětmi, nemá ona možnost na děti výchovně působit a vysvětlit jim jejich možnosti styku s oběma rodiči. Ve věci bylo podáno 6 předběžných opatření, týkajících se styku dětí s matkou. Jinak by neměla možnost se s nimi stýkat. Proti každému rozhodnutí si otec podal odvolání. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud v napadeném rozsudku její odvolací důvody a procesní stanoviska popsal naprosto nedostatečně, nevyložil dostatečně skutkové a právní okolnosti a úvahy a jeho odůvodnění rozsudku je naprosto nepřesvědčivé. Odvolací soud při svém rozhodování přihlédl s ohledem na věk dětí k jejich vlastnímu přání. Tímto způsobem však podle stěžovatelky děti v jejich vzájemných vztazích nadřadil matce a dal jim příležitost spolu se soudem rozhodovat o soudem provedeném nepřiměřeném omezení, respektive faktickém zrušení, jejího ústavně zaručeného základního práva na výchovu dětí.
II.
8. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
9. V souvislosti s námitkami stěžovatelky, které se vztahují k napadenému rozhodnutí, je třeba připomenout, že s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska styku nezletilých s jejich rodiči a svěření nezletilých dětí do výchovy konkrétního rodiče posuzovaly v návaznosti na konkrétní skutková zjištění projednávané věci. Obecné soudy v těchto nesporných věcech postupují s ohledem na princip oficiality, tedy provádějí nejen důkazy navržené účastníky řízení, pokud jsou pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní, ale i ty, které jsou v souvislosti s projednávanou věcí relevantní.
10. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, které bylo obecnými soudy provedeno. Takový postup by mu příslušel pouze za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
11. V nyní projednávaném případě již Ústavní soud svůj právní názor na problematiku střídavé výchovy obou nezletilých dětí vyslovil ve shora zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 1835/12. Jak však zjistil z obsahu odůvodnění nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu, ten při novém projednání věci jednak vyšel ze skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně, dokazování však doplnil o další důkazy, které měly blíže prověřit předpoklady pro řádné fungování střídavé výchovy, a to v souladu s požadavky Ústavního soudu v citovaném nálezu. Z provedených důkazů a zejména z nového znaleckého posudku a vyjádření obou nezletilých dětí dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě potvrdit rozsudek soudu prvního stupně a obě děti svěřit do výchovy otci. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl vydán v řízení, jež vycházelo z požadavků Ústavního soudu formulovaných v jeho nálezu, neshledal Ústavní soud žádné důvody pro jeho případnou kasaci.
12. Ústavní soud může závěrem pouze zopakovat, co již uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, tedy že rozhodně nemá důvod mít pochybnosti o vztahu matky k nezletilým dětem, o jejích výchovných schopnostech ani o jejím zájmu o to, aby jejich potřeby a zájmy byly co možná nejlépe uspokojovány. V případě, kdy je však vyžadován ze strany rodičů zásah státu (prostřednictvím soudu) do problematiky výchovy a výživy nezletilých dětí, je třeba v soudním řízení provést v dostatečném rozsahu dokazování o všech skutečnostech, jež mají mít na konečné rozhodnutí soudu vliv a poté se přiklonit na stranu některého z rodičů. Výchovné schopnosti a možnosti matky a její vztah k dětem je pak třeba zohlednit v dalším řízení, které bude řešit její styk s nimi (toto řízení dle sdělení stěžovatelky již probíhá), a proto je žádoucí jeho rozsah upravit tak, aby byl styk obou dětí s matkou zachován v co možná nejširším rozsahu, ovšem s ohledem na její pobyt na Novém Zélandu a narození dcery, jež je polorodou sestrou obou nezletilých dětí.
13. Na základě shora uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu