ECLI:CZ:US:2014:1.US.8.14.1
sp. zn. I. ÚS 8/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabethy Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012 č. j. 12 C 129/2003-168, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013 č. j. 30 Co 75/2013-197 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Cdo 2965/2013-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny. Napadená rozhodnutí byla podle stěžovatelky vydána též v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 90 Ústavy, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 26 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Žalobou na obnovu řízení se stěžovatelka domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 129/2003. Stěžovatelka poukazovala na nově objevené skutečnosti, které nemohla bez své viny v původním řízení použít, a na nemožnost přístupu k pro ni stěžejním dokumentům. Stěžovatelka ve své žalobě tvrdila, že jí bylo dlouhodobě bráněno v možnosti opatřit si skutečnosti a důkazy podporující jí uplatňované nároky na majetek jejího právního předchůdce nacházející se na území České republiky. Stěžovatelka k prokázání tohoto svého tvrzení navrhla jako důkaz rozhodnutí Výboru pro lidská práva ze dne 25. 10. 2002 č. 757/1997 v její věci. Soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení napadeným rozhodnutím zamítl s poukazem na zmeškání zákonem stanovené objektivní tříleté lhůty. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodnutí okresního soudu ze stejných důvodů potvrdil.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací následně dovolání stěžovatelky odmítl a poukázal na to, že argumentace stěžovatelky, že jí bylo znemožněno zpřístupnění dokladů a důkazů, zazněla již v řízení ve věci samé, kde této její argumentaci nepřisvědčily ani obecné soudy (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007 č. j. 12 C 129/2003-69, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008 sp. zn. 30 Co 552/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4861/2008), ale ani Ústavní soud (odmítavé usnesení sp. zn. II. ÚS 791/2009 ze dne 5. 4. 2012). Vzhledem k těmto okolnostem nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tu bylo namístě pokládat za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel z kogentních ustanovení občanského soudního řádu, a neshledal důvodným zabývat se námitkami žalobkyně z hlediska práva na spravedlivý proces, zejména nedodržením procesní zásady rovnosti účastníků řízení, neboť stejné argumenty o tvrzeném pochybení v soudním řízení v důsledku nevycházení ze závěrů žalobkyní předkládané zprávy Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě ze dne 25. 10. 2002, č. 7379/1997, uplatňované stěžovatelkou i v řízení o žalobě na obnovu řízení, nebyly již v řízení o věci samé posouzeny jako důvody k vyhovujícímu rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky se obecné soudy všech instancí nevypořádaly s otázkou běhu objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, ačkoli stěžovatelka předložila citovanou zprávu Výboru pro lidská práva ze dne 25. 10. 2002 č. 757/1997, v níž Výbor pro lidská práva dospěl z důvodů nedostatku vysvětlení ze strany státu k závěru, že státní strana stěžovatelce odpírala přístup k relevantním spisům a archivům a dále že jí nebyl zajištěn rovný přístup k opravným prostředkům, jež zahrnují možnost zjistit a předložit pravdivá fakta, bez nichž by byly soudy uvedeny v omyl.
5. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že tříletá objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení nemohla marně uplynout, neboť její běh nemůže pro dále popsané jednání státních orgánů nikdy skončit. Je-li stěžovatelce jako žalobci bráněno v přístupu k relevantním sbírkám a archivům v držení státních orgánů (např. státní archivy, katastrální úřady, ministerstva a notářství), bylo by porušením práva na spravedlivý proces, kdyby mu bylo odňato právo na přístup k soudu a meritorní projednání jeho návrhu podloženého z viny státních orgánů opožděně zpřístupněnými doklady. Protože obecné soudy nedaly zapravdu stěžovatelčině argumentaci o včasnosti žaloby, stěžovatelka se domnívá, že jí tím odepřely spravedlnost a zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka konkrétně odkazuje na proces získání pokynu Ústředního pozemkového úřadu, včetně tzv. Doplňku k informaci ze dne 21. 3. 1994 č. j. 1224/94-440, kterým se upravil postup pozemkových úřadů v případě šlechtických restitucí. Stěžovatelka o tento dokument opakovaně žádala od chvíle, kdy se o jeho existenci dozvěděla, získala ho však až v dubnu 2012, ačkoli měl být součástí správního spisu. Rovněž katastrální úřad v Českém Krumlově podle tvrzení stěžovatelky odmítal i přes objednávku příslušného pozemkového úřadu vyhotovit výpisy z pozemkových knih a identifikaci parcel. Pozemkový úřad Písek odmítl přes opakované žádosti provést úkony směřující k jednoznačnému určení jednotlivých položek nárokovaného majetku, stěžovatelce nebyly též zpřístupněny doklady k inventářům zámků s poukazem na potřebu paušálního posouzení právního případu stěžovatelky. Stěžovatelka nachází ve svém případě paralelu mezi postavením svým a pozicí tzv. prvorestituentů, kterým bylo v určité době odňato zákonem předvídané právo na vydání tzv. náhradních pozemků za jejich původní nemovitosti.
6. Soud druhého stupně došel podle stěžovatelky k nesprávnému závěru o tom, že bránění ze strany státu v přístupu k potřebným důkazům nemohlo mít na vydání obnovou napadeného rozsudku žádný vliv vzhledem k tomu, že žádné dokazování prováděno nebylo a obnovou napadeným rozsudkem byla určovací žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu s odkazem na ustálenou judikaturu, podle níž určovací žalobou nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Stěžovatelka je přesvědčena, že shora popsaným jednáním došlo ke zkrácení jejích ústavně zaručených práv a svobod, neboť soudy prvního, druhé stupně i soud dovolací porušily nejen procesní předpisy, ale její základní právě, neboť se důsledně nezabývaly stěžovatelkou předkládanými důkazy k prokázání zachování lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Stěžovatelka se též ve své ústavní stížnosti odvolává na nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1332/10, na jehož základě se stala účastnicí dědického řízení po JUDr. Adolfu Schwarzenbergovi.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Velmi podobnou stížnost stěžovatelky Ústavní soud již řešil v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3442/13 a dospěl svým usnesením ze dne 7. 1. 2014 k závěru, že je tato ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v této věci neshledal žádné důvody, proč se od závěrů jím již jednou vyslovených v citovaném usnesení v této věci odchýlit.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu