ECLI:CZ:US:2014:1.US.895.14.1
sp. zn. I. ÚS 895/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., právně zastoupeného JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem Čs. Armády 33, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. dubna 2013 č. j. 1 T 54/2012-791, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2013 č. j. 9 To 213/2013-825 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 3 Tdo 1169/2013-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §354 odst. 2 tr. zákoníku za požití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byla obviněnému uložena podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 60 000 Kč.
3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze jako soud odvolací podle ustanovení §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jediným důkazem vedoucím k jeho odsouzení, byla výpověď poškozené. Obecné soudy dále opřely svá rozhodnutí k tíži stěžovatele o výpovědi pouze menší části z celkového počtu svědků, kteří byli zaměstnanci na stejném pracovišti jako stěžovatel, tedy na Správě chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Tato svědectví jsou však založena na poznatcích z druhé ruky, tedy na informacích získaných přímo od poškozené.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
8. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní dopad má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
9. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu