ECLI:CZ:US:2014:1.US.899.14.1
sp. zn. I. ÚS 899/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky OPEN-IT cz, s.r.o, se sídlem Škroupova 233, Chrudim, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2013, č. j. 4 As 145/2013-61, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 30. 10. 2013 podala stěžovatelka kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 9. 10. 2013, č. j. 52 A 33/2013-23. Nejvyšší správní soud zaslal stěžovatelce dne 6. 11. 2013 vyrozumění o probíhajícím řízení pod č. j. 4 As 145/2013-8 a usnesení z téhož dne č. j. 4 As 145/2013-9, jímž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku 5000 Kč. Stěžovatelka poplatek zaplatila a na tzv. akceptační dopis ze dne 9. 10. 2013 odpověděla podáním ze dne 13. 11. 2013. Dne 29. 11. 2013 zaslal Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Stěžovatelka své stanovisko zaujala v písemném podání ze dne 16. 12. 2013. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2013, č. j. 4 As 145/2013-61, poté Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítnul s odůvodněním, že byla podána po zákonné lhůtě pro podání kasační stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že pokud Nejvyšší správní soud činil ve věci takové úkony, jako je výzva k vyjádření, zaplacení soudního poplatku atd., vzniká stěžovatelce legitimní očekávání, že věc bude meritorně projednána, i kdyby byla kasační stížnost podána opožděně. Pokud však byla kasační stížnost po provedení uvedených úkonů "náhle" odmítnuta pro údajné pozdní podání, dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Podle §106 odst. 2 s. ř. s. platí, že kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti přitom nelze prominout. Tuto skutečnost vysvětlil stěžovatelce Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, kterým podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost jako opožděnou odmítl. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že by skutečnost, že Nejvyšší správní soud neodmítne pro opožděnost kasační stížnost před provedením procesních úkonů ve smyslu §109 odst. 1 s. ř. s., neumožnila Nejvyššímu správnímu soudu ji kdykoli později z tohoto důvodu odmítnout. Takový závěr nemá žádné opodstatnění, ani nevyplývá z příslušných ustanovení s. ř. s. Nelze tedy v této souvislosti hovořit o legitimním očekávání meritorního projednání věci, jak se domnívá stěžovatelka, naopak z §106 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že k otázce včasnosti podání kasační stížnosti přihlíží Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti a lhůtu pro podání kasační stížnosti nemůže (v žádné fázi řízení) prominout.
Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace §106 odst. 2 s. ř. s. byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková,
předsedkyně senátu