ECLI:CZ:US:2014:1.US.911.13.1
sp. zn. I. ÚS 911/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenský dům, s. r. o., se sídlem Tř. Spojenců 727, Otrokovice, zastoupeného JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem, se sídlem Kachlíkova 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 32 Cdo 4273/2011-839, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení, kterým mělo dojít k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, k porušení článku 1 odst. 1 a článku 90 Ústavy a v neposlední řadě k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 32 Cdo 4273/2011-839, bylo ve výroku I. dovolací řízení zastaveno a výrokem II. rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení tak, že žádnému z účastníků přiznány nebyly.
V ústavní stížnosti je popsán zejména průběh dovolacího řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
Stěžovatel, jednající jednatelem JUDr. Jiřím Mikoškou, podal v právním zastoupení JUDr. Zdeňky Pechancové, advokátky, dovolání (spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011, č. j. 7 Cmo 255/2010-702. V řízení před dovolacím soudem pak stěžovatel udělil dne 7. 10. 2011 plnou moc novému zmocněnci, JUDr. Janu Hrbáčkovi, advokátovi, jehož prostřednictvím doplnil a upřesnil své dovolání podáním ze dne 21. 10. 2011.
V ústavní stížnosti je dále poukázáno na skutečnost, že následně byla druhým jednatelem stěžovatele, Jaromírem Kopečkem, dne 29. 10. 2012 udělena nová plná moc Mgr. Janu Farkačovi, advokátovi, a to rovněž pro účely zastupování před dovolacím soudem. Jeho prostřednictvím bylo učiněno zpětvzetí dovolání v celém rozsahu, a to podáním ze dne 12. 12. 2012. V důsledku učiněného zpětvzetí pak bylo vydáno touto ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. S učiněným závěrem dovolacího soudu však stěžovatel svým podáním ze dne 25. 2. 2013 vyjádřil zásadní nesouhlas s odůvodněním, že úkon zpětvzetí dovolání ze dne 12. 12. 2012 považuje za úkon od počátku neúčinný pro neplatnost plné moci ze dne 29. 10. 2012. Toto tvrzení staví na skutečnosti, že Jaromír Kopeček byl usnesením mimořádné valné hromady ze dne 6. 11. 2012, jakožto jednatel stěžovatele, odvolán. Plná moc ze dne 29. 10. 2012 byla stěžovatelem z důvodu shora nastíněných odvolána, přičemž toto její odvolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 25. 2. 2013.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení o porušení práva na soudní a jinou právní ochranu mimo jiné z toho důvodu, že se Nejvyšší soud úkonem zpětvzetí vypořádal zastavením řízení, aniž by zohlednil ustanovení §21 o. s. ř., a zabýval se tak perfekcí právního úkonu zmocnění Mgr. Jana Farkače pro dovolací řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že za právnickou osobu v téže věci může současně jednat toliko jedna jediná osoba a polemizuje s právním názorem L. Drápala a spol. uvedeného v komentáři k občanskému soudnímu řádu, konkrétně pak k ustanovení §21 o. s. ř., dle něhož není střídání fyzických osob v rámci jednotlivých jednání za právnickou osobu vyloučeno. Stěžovatel dále namítá, že ve smyslu ustanovení §21 odst. 5 o. s. ř. musí ten, kdo jedná za právnickou osobu, své oprávnění nejen tvrdit, ale i kvalifikovaně prokázat. V ústavní stížnosti je vyjádřen názor, že kdyby soud k doložení oprávněnosti zmocnění Mgr. Farkače vyzval, např. výpisem z obchodního rejstříku, bylo by prokázání oprávnění bez dalšího neúspěšným, neboť v době podání předmětného zpětvzetí již bylo z výpisu z obchodního rejstříku odvolání jednatele Jaromíra Kopečka zřejmé (což ovšem neplatí pro okamžik udělení plné moci). V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, č. j. 26 Cdo 299/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 283/03, o povinnosti soudu postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení. Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu je spatřováno ve skutečnosti, že Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení na základě zpětvzetí dovolání, které však učinil zmocněnec, jehož zájmy jsou v příkrém rozporu se zájmy stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že o vstupu vedlejšího intervenienta do dovolacího řízení byl informován se značným zpožděním, tedy přibližně devět měsíců poté, v důsledku čehož mu nebylo umožněno vznést námitku nepřípustnosti učiněné intervence, a bylo tak porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu vyjádřené v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu zároveň stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a článku 1 odst. 1 Ústavy, kdy dle jeho tvrzení dovolací soud v řízení nebyl nestranný a neřídil se pravidly spravedlivého procesu.
S ohledem na uvedené je ústavní stížností navrženo, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť případným výkonem napadeného rozhodnutí by byla stěžovateli způsobena újma.
Současně také stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 32 Cdo 4273/2011-839, zruší.
II.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadeným rozhodnutím obecného soudu a s předloženým spisem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit následující okolnosti případu. Stěžovatel, jednající toho času osobou oprávněnou za něj jednat, tj. panem Jaromírem Kopečkem, udělil dne 29. 10. 2012 plnou moc advokátovi Mgr. Janu Farkačovi. Jaromír Kopeček, coby jednatel stěžovatele, byl ze své funkce odvolán až dne 6. 11. 2012 kdy tato skutečnost byla v obchodním rejstříku zveřejněna dne 12. 11. 2012. Je tedy bez dalšího nade vší pochybnost, že oprávnění osoby Jaromíra Kopečka k jednání za stěžovatele bylo v okamžiku udělení plné moci Mgr. Farkačovi dáno. Na plnou moc ze dne 29. 10. 2012 je tedy ve světle uvedeného nutno nahlížet jako na úkon zcela perfektní a bez dalšího způsobilý vyvolávat zamýšlené právní účinky. Dále pak v souladu s ustanovením §28 odst. 3 o. s. ř. platí, že zvolí-li si účastník jiného zástupce, znamená to vypovězení plné moc udělené zástupci dosavadnímu, přímo ze zákona.
Co se týče ostatních námitek stěžovatele, těmi se pak Ústavní soud blíže nezabýval, neboť na rozhodnutí o ústavní stížnosti nemají vliv.
Lze tedy uzavřít, že zmocněnec Mgr. Jan Farkač, advokát, jednal zcela oprávněně a v intencích zmocnění uděleného perfektní plnou mocí ze dne 29. 10. 2012, když za stěžovatele podal zpětvzetí dovolání. Odvolání plné moci stěžovatele Mgr. Farkačovi, adresované Nejvyššímu soudu a doručené dne 25. 2. 2013, pak nemá žádné právní dopady na již učiněné zpětvzetí, neboť úkon zpětvzetí je úkonem neodvolatelným. Stejně tak nelze namítat porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud se zastavením předmětného dovolacího řízení na základě učiněného zpětvzetí nedopustil jakéhokoli porušení svých zákonných procesních povinností, natož pak zásahu do ústavních práv stěžovatele. Otázka zastoupení stěžovatele osobami vhodnými, jež zaručují výkon funkce jednatele s péčí řádného hospodáře a které by nevykazovaly ani jiné znaky nepřátelského postoje ke stěžovateli, je ponechána pouze na jeho vnitřní organizaci. Odpovědnost za personální obsazení zástupců pak nelze v žádném případě přenášet na obecné soudy a negativní důsledky svých vnitřních rozhodnutí a priori přenášet do roviny ústavněprávní. Ústavní soud uzavírá, že považuje závěr Nejvyššího soudu ve formě ústavní stížností napadeného rozhodnutí za zcela ústavně konformní.
Stěžovateli tedy nelze dát za pravdu v tom, že by postupem obecného soudu došlo k nedovolenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
III.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu