ECLI:CZ:US:2014:1.US.924.14.1
sp. zn. I. ÚS 924/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudkyně zpravodajky) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Gottwalda, zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem Zlín, Sokolská 418, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 21. 11. 2013, č. j. 58 Co 377/2013-120, za účasti Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 EXE 2042/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 5. 2013, č. j. 23 EXE 2042/2011-100 byly dle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuty námitky stěžovatele ze dne 16. 6. 2012, včetně doplnění ze dne 8. 7. 2012, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka ze dne 6. 6. 2012, č. j. 167 EX 20071/11-31. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že se nezbývaly doplněním jeho námitek ze dne 8. 7. 2012 ani námitkou promlčení předmětného nároku a tudíž i nedůvodností exekuce. Stěžovatel dále namítá, že nebyly řádně provedeny a zhodnoceny blíže neuvedené důkazy.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně nedošlo.
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně vyplývá, že soudní exekutor vydal dne 6. 6. 2012 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 167 EX 20071/11-31, který byl stěžovateli doručen dne 15. 6. 2012. Dne 18. 6. 2012 podal stěžovatel námitky proti exekučnímu příkazu, ve kterých uvedl, že mu soudní exekutor neposkytnul žádné podklady, ke kterým by se mohl vyjádřit. Usnesením ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 167 EX 20071/11 soudní exekutor vyzval stěžovatele k odstranění vad podání. Stěžovatel reagoval podáním ze dne 8. 7. 2012, v němž uvedl, že námitky směřují proti všem bodům příkazu k úhradě nákladů exekuce a že na svém podání trvá, žádná další podání v této věci neučinil.
Krajský soud v Brně v odůvodnění svého napadeného usnesení k námitce stěžovatele, že mu soudní exekutor neposkytnul žádné podklady, ke kterým by se mohl vyjádřit, stěžovateli vysvětlil, že soudního exekutora právní předpisy k ničemu takovému nezavazují. Stěžovatel dále dle Krajského soudu v Brně nijak nekonkretizoval, v čem dle jeho názoru spočívá nesprávnost předmětného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že námitky stěžovatele postrádají řádné odůvodnění a pro tuto vadu o nich soud prvého stupně nemohl rozhodnout. Krajský soud v Brně uzavřel, že soud prvého stupně postupoval správně, když námitky stěžovatele odmítl.
Takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Brně je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř. (§43, §209, §211) byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Jak Ústavní soud zjistil ze stěžovatelem předložených listin, podání stěžovatele ze dne 8. 7. 2012, založené na č. l. 111 soudního spisu, kterými reagoval na jasně formulovanou výzvu soudního exekutora ze dne 27. 6. 2012, skutečně svým obsahem nelze považovat za řádné doplnění podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. Obsahem citovaného podání je pouze sdělení, že stěžovatel podal námitky proti všem bodům příkazu k úhradě nákladů exekuce, a že na svém podání trvá, "neboť dochází k porušení zákona". Současně stěžovatel namítal nedostatek věcné a místní příslušnosti soudního exekutora. Nelze tedy spatřovat pochybení Okresního soudu ve Zlíně v tom, že pro absenci řádného odůvodnění námitky stěžovatele odmítl, stejně tak je ústavně souladný postup Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud na tomto místě podotýká, že v řízení před soudy platí zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. V dané věci to byl stěžovatel, kdo se při uplatňování svých práv dopustil pochybení, které vyústilo v jeho procesní neúspěch v projednávané věci. Stěžovateli však byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Jestliže je evidentní, že stěžovatel v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" negativně ovlivnil výsledek soudního řízení, když nedoplnil řádně na základě pokynů soudního exekutora své podání ze dne 16. 6. 2012, nemůže být jeho procesní neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu