ECLI:CZ:US:2014:1.US.930.14.1
sp. zn. I. ÚS 930/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Alexandra Řeháčka, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, 790 63 Lipová - lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 2234/2013-125, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2013 č. j. 12 Co 460/2012-108 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 28. 6. 2012 č. j. 5 C 137/2010-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, domáhal se stěžovatel v řízení před obecnými soudy určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou první žalovaný převedl na druhého žalovaného jednu třetinu nemovitostí, jejichž je stěžovatel spoluvlastníkem. Okresní soud v Jeseníku došel k závěru, že stěžovateli na vydání navrhovaného rozsudku nesvědčil naléhavý právní zájem ve smyslu §80 občanského soudního řádu, ačkoli připustil, že předmětnou smlouvou došlo k porušení jeho předkupního práva. Podle okresního soudu však stěžovatel může podat žalobu na plnění, kterou by se domáhal realizace práva plynoucího z §603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, případně žalobu na určení vlastnického práva, naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy tudíž nemůže být dán. Žaloba na určení neplatnosti smlouvy by podle soudu mohla být z hlediska existence naléhavého právního zájmu úspěšně podána pouze v případě, že by k zahájení soudního řízení došlo ještě před rozhodnutím katastrálního úřadu o vložení práva vycházejícího z předmětné smlouvy do katastru nemovitostí. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. S tímto názorem se posléze ztotožnil Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní konstatuje, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval v tom, že nezákonným jednáním žalovaných bylo porušeno jeho předkupní právo, na němž i nadále trvá. Napadená rozhodnutí navíc podle stěžovatele negativně ovlivnila "míru současného a budoucího rozhodování o nakládání s nemovitou věcí včetně uplatnění předkupního práva ke zbytku věci". Stěžovatel se v této souvislosti odvolává na přirozené právo, podle kterého by nyní měl vlastnit jednu polovinu nemovitostí, z čehož by pro něj vyplývaly jiné vyhlídky k uplatnění předkupního práva ke zbytku nemovitostí.
Stěžovatel se dále domnívá, že napadenými rozhodnutími je veden do slepé uličky sporů, plynoucích z nechuti druhého žalovaného kupní smlouvu se stěžovatelem uzavřít. Spor by navíc podle stěžovatele musel být veden i o výši kupní ceny v důsledku jejího posunu na trhu s nemovitostmi. Stěžovatel poukazuje na to, že druhý žalovaný je spekulant na trhu s nemovitostmi, přičemž napadená rozhodnutí právě podobným spekulantům nahrávají a naopak narušují právní jistotu vlastníků nemovitostí. Důsledkem napadených rozhodnutí je údajně také vznik precedentu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí soudem.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nalézací řízení proběhlo v jediný den během pouhých 29 minut, během kterých ztratil zákonné právo podíl na nemovitostech získat. Soud přitom zamítl provést stěžovatelem navrhované důkazy, a stěžovatel tak ani neměl před soudem rovné postavení. Stěžovatel konečně podotýká, že v řízení bylo prokázáno, že bratr druhého žalovaného je soudcem na Okresním soudu v Jeseníku a kolegou soudce, jenž o věci rozhodoval.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel především zpochybňuje výklad podústavního práva provedený obecnými soudy a po Ústavním soudu žádá, aby jej nahradil výkladem vlastním, pro stěžovatele příznivějším. Jak ovšem plyne z výše uvedeného, taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecnými soudy učiněný výklad podústavního práva byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tím by totiž docházelo k dotčení základních práv účastníků. V projednávané věci tomu tak nicméně není. Obecné soudy svůj závěr, že stěžovateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, náležitě odůvodnily a podepřely jej i odkazem na dřívější judikaturu, přičemž Ústavní soud jej považuje za logický a ústavně konformní.
Se stěžovatelem zejména nelze souhlasit, pokud tvrdí, že mu napadenými rozhodnutími bylo odepřeno právo na spoluvlastnický podíl. Soudy pouze konstatovaly, že stěžovatel k ochraně svých práv plynoucích z postavení spoluvlastníka nezvolil správný procesní postup. Stěžovateli však nic nebránilo a nebrání, aby se ochrany těchto práv domáhal postupem, který soudy v odůvodnění nastínily, přičemž jeho obavy z neochoty druhého žalovaného případně z rostoucích cen nemovitostí jsou zjevně bezpředmětné. Pakliže se stěžovatel bude řídit názorem prezentovaným v napadených rozhodnutích a včas podá jednu z v nich uvedených žalob, bude jeho právům bezpochyby poskytnuta náležitá ochrana a zápis v katastru nemovitostí bude změněn.
Pokud stěžovatel namítá, že prvostupňový soud neprovedl jím navrhované důkazy, Ústavní soud podotýká, že obecné soudy nejsou povinny provést veškeré důkazy, které účastníci řízení navrhnou. V dané věci je přitom zcela zřejmé, že v důsledku právního názoru nalézacího soudu by provedení stěžovatelem navržených důkazů nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv. Neprovedení důkazů soud také dostatečně odůvodnil.
Pokud se týče stěžovatelovy zmínky, že ve věci rozhodoval soudce, jehož kolega je bratrem druhého žalovaného, není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, zda je v této skutečnosti stěžovatelem spatřován důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, či zda se jedná pouze o součást stěžovatelovy narace. Z napadených rozhodnutí je každopádně patrné, že se obecné soudy s uplatněnou námitkou podjatosti a návrhem na přikázání věci jinému soudu vypořádaly, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti závěry soudy v tomto směru učiněné nikterak nezpochybňuje a nevyvrací.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2014
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu