ECLI:CZ:US:2014:1.US.933.14.1
sp. zn. I. ÚS 933/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Šrubařové, právně zastoupené JUDr. Luciou Mališovou, advokátkou se sídlem Nádražní 417, Frýdlant nad Ostravicí, pobočka Sokola Tůmy 7143/16, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013 č. j. 11 Co 656/2013-144 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 7. 2013 č. j. 15 C 131/2011-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Frýdlant nad Ostravicí na zaplacení částky 21 600 Kč z titulu slevy na nájemném. Řízení o žalobě co do částky 3 000 Kč za náklady na úklid bytu po výměně oken bylo zastaveno. Stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12 350 Kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce žádný nárok na slevu z nájemného vzniknout nemohl, neboť stěžovatelka obývá předmětný byt bez právního důvodu a po zajištění přístřeší již měla byt vyklidit. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že skutková zjištění prvostupňového soudu jsou správná a vyplývá z nich, že právo na uplatnění slevy z nájemného ve smyslu §712a občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) zaniklo stěžovatelce nejpozději dne 10. 12. 2010, kdy mělo dojít k vyklizení bytu. Od 11. 12. 2010 užívá stěžovatelka byt bez právního důvodu a přestala tak být nositelkou práv vztahujících se na osoby podle §712a občanského zákoníku.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že již v řízení před soudem I. stupně a v řízení odvolacím podala námitku podjatosti soudců, rozhodujících v dané věci. Jelikož se soudy řádně a nade vší pochybnost s námitkami podjatosti nevypořádaly tak, že by bez jakýchkoliv pochybností byla vyloučena jejich podjatost, nelze bez dalšího jejich rozhodování a angažování v daném řízení považovat za záruku spravedlivého procesu. Stěžovatelka má dále za to, že v rámci předchozího řízení nebyla respektována veškerá ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), soud nesplnil svoji poučovací povinnost a nedodržel např. §118a o. s. ř., neprovedl jí navrhované důkazy ani nehodnotil důkazy ve smyslu ust. §132 o. s. ř. Podstatnou okolností je podle stěžovatelky rovněž postup obecných soudů spočívající v pokračování řízení, jehož předmětem bylo rozhodování o slevě i přesto, že současně probíhalo exekuční řízení o vyklizení stěžovatelky vedené Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 29 EXE 6118/2011. Soud v řízení o slevě pokračoval bez vyčkání závěrů exekučního soudu.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
7. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
8. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá nárok na slevu z nájemného a tento závěr dostatečným a logickým způsobem odůvodnily. Krajský soud se rovněž v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečným způsobem vypořádal s námitkou podjatosti soudců senátu 11 Co a jeho závěry v tomto směru nevzbuzují žádné pochybnosti. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu