ECLI:CZ:US:2014:1.US.94.14.1
sp. zn. I. ÚS 94/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Hodonín, se sídlem Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2013 č. j. 12 Co 714/2012-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2013 č. j. 12 Co 714/2012-38 bylo ve výroku o nákladech exekuce soudního exekutora potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 8. 2012 č. j. 44 EXE 1537/2011-28. Soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení o nařízení exekuce (z důvodu zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce) a soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí odvolací instance odmítl pro bagatelnost nároku jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (viz usnesení ze dne 12. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 3230/2013-64).
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv (namítal zejména dotčení v právu na spravedlivý proces, jakož i v právech garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod). Výklad provedený ze strany odvolacího soudu nepovažoval stěžovatel za souladný s dikcí zákonné úpravy zakotvené v §3 odst. 1 a §90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že jako soudní exekutor v daném exekučním řízení vykonal úkony (především administrativní činnost), za které je oprávněn požadovat úplatu. Své právo stěžovatel dovozoval rovněž z obsahu vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora - podle §1 odst. 1 a 3 citované vyhlášky soudní exekutor vykonává exekuční činnost a další činnost za odměnu, v níž je zahrnuta i náhrada za běžné administrativní a jiné práce v souvislosti s touto exekutorskou činností.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, výklad práva i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva nebo svobody fyzické či právnické osoby. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace obecného soudu, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. III. ÚS 1285/09 či sp. zn. III. ÚS 3021/09). Implicitním předpokladem ochrany základních práv před Ústavním soudem v tomto směru je, aby byla tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena, a tato podmínka v dané věci splněna zjevně není.
6. Stěžovatel jako soudní exekutor brojí předmětnou ústavní stížností proti potvrzení usnesení o nepřiznání náhrady nákladů exekuce. Náklady exekuce mohly být v tomto případě představovány pouze hotovými výdaji v souvislosti s provedením určitých úkonů v exekučním řízení. Řízení o exekuci bylo zastaveno ještě před nařízením exekuce a pověřením soudního exekutora k jejímu provedení. Vzhledem k tomu, že ani nemohlo dojít k provádění exekuce a soudní exekutor nevymohl nic, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [k tomu viz §5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora; nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479), ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175)]; stěžovatel proto nárok na odměnu v dané věci nemá. Výše náhrady hotových výdajů by v takovém případě rovněž nemohla být vyčíslena paušální částkou 3 500 Kč, ale jen na základě prokazatelných výdajů exekutorovi skutečně vzniklých [viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)]. Hodnota plnění, jehož se stěžovatel domáhá, by tedy pravděpodobně nedosahovala ani částky 3 500 Kč, a je tedy zcela zjevně bagatelního rázu.
7. Ústavní soud uzavírá, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Se zřetelem k bagatelní povaze nároku na náhradu nákladů řízení o exekuci tedy Ústavní soud v této věci na straně stěžovatele podstatný zásah do ústavně zaručených práv neshledal.
8. Z výše řečených důvodů Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu