ECLI:CZ:US:2014:1.US.964.13.1
sp. zn. I. ÚS 964/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Milošem Holubem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Veletržní 924/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. 20 Cdo 2498/2012-139 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2012 č. j. 7 Co 556/2012-118, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích s tvrzením, že soudy porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces). V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti právnímu posouzení otázky promlčení práva obecnými soudy. Uvedla, že ačkoliv sama žádnou škodu nezpůsobila, musí její náhradu strpět na úkor svého výlučného majetku (neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů); obecné soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu, když jí odepřely právo na rovné postavení před zákonem.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 3. 2011 č. j. 10 EXE 1536/2011-32, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2011 č. j. 24 Co 1371/2011-47, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 9. 2011 č. j. 24 Co 1371/2011-54. Stěžovatelka namítala, že jednak není v exekučním řízení pasivně věcně legitimovaná a jednak došlo k promlčení vymáhané pohledávky.
3. Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 7. 12. 2011 č. j. 10 EXE 1536/2011-63 exekuci vedenou proti stěžovatelce zastavil. V odůvodnění mimo jiné zmínil, že otázka pasivní věcné legitimace stěžovatelky v probíhajícím exekučním řízení byla vyřešena v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2011 č. j. 24 Co 1371/2011-47, a to v souvislosti s rozhodováním o nařízení exekuce.
4. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku v odstavci I. o zastavení exekuce tak, že ohledně částky 46 936 001 Kč se exekuce nezastavuje; v částce 33 713 015 Kč rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že otázku promlčení je nutné posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku a vycházel z toho, že vymáhaná pohledávka představující škodu vznikla až skutečným zaplacením finančních prostředků. Počátek běhu promlčecí lhůty proto soud odvozoval z okamžiku úhrad jednotlivých splátek (v letech 1998 až 2004) a uzavřel, že platby realizované do roku 2001 je nutné považovat za promlčené.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že měnící výrok usnesení odvolacího sodu je věcně správný, přestože spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle dovolacího soudu námitku promlčení práva oprávněného (města Třeboň) nelze posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku, ale v souvislosti s §42a odst. 4 občanského zákoníku, resp. vyslovením neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů dne 15. 2. 2007 podle §110 odst. 1 občanského zákoníku, tedy po uplynutí deseti let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Jestliže tedy podal oprávněný návrh na nařízení exekuce 24. 2. 2011, k promlčení tohoto jeho práva nedošlo. Na závěr doplnil, že odvolací soud přehlédl, že trestním rozsudkem byla dlužníkovi (T.) uložena povinnost nahradit oprávněnému škodu společně s úroky z prodlení; proto bude exekuce nadále vedena pro pohledávku 46 936 001 Kč a 8,5 % úrok z prodlení z částky 44 149 616 Kč od 14. 11. 2001, přičemž exekucí lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které neúčinným právním úkonem ušly z majetkové sféry dlužníka.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
7. Stěžovatelka na úvod ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí vůči rozhodování obecných soudů a jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto soudů je možný pouze za předpokladu porušení základních práv účastníků řízení v rámci příslušných rozhodnutí. Ústavní soud v posuzované věci takový zásah do základních ústavně zaručených práv stěžovatelky nespatřuje. Ústavní soud již v minulosti vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
8. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s právním závěrem obecných soudů o tom, že pohledávka oprávněného není promlčena. V posuzované věci jde o střet práva oprávněného na náhradu škody, která mu byla způsobena za trvání manželství stěžovatelky a T. (dlužníka) posledně jmenovaným a práva stěžovatelky, která sama škodu oprávněnému nezpůsobila, na vlastnictví. Je tedy zapotřebí vážit oprávněný zájem oprávněného na uspokojení jeho pohledávky, se zájmem jednoho z manželů, resp. bývalých manželů na ochraně před nepředvídatelným jednáním druhého z manželů za trvání manželství.
9. Podle §150 odst. 2 občanského zákoníku nesmí být dohodou (bývalých) manželů o vypořádání společného jmění dotčena práva věřitelů; jinak řečeno, oprávněnému náleží i v případě existence dohody taková práva, která by mu náležela v době existence společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006). Ustanovení §150 odst. 2 občanského zákoníku zakládá neúčinnost (nikoli neplatnost) takové dohody vůči oprávněnému. Oprávněný se tedy může uspokojení své vymahatelné pohledávky domáhat nikoli pouze po povinném, nýbrž také po jeho (bývalém) manželovi.
10. Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekuci), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 20 Cdo 3682/2007).
11. Z uvedeného plyne, že otázka pasivní věcné legitimace stěžovatelky byla obecnými soudy řešena správně. Pokud jde o otázku promlčení nároku oprávněného vůči stěžovatelce, odkazuje Ústavní soud na přiléhavé závěry Nejvyššího soudu. Je totiž rozdíl mezi pohledávkou, kterou má oprávněný vůči dlužníkovi, a pohledávkou, kterou má za třetí osobou - manželkou dlužníka (stěžovatelkou). Možnost vymáhat náhradu škody po stěžovatelce nastala pro oprávněného a vyslovením neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů.
12. Při posouzení, zda bylo předmětné řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Není možné dospět ani k závěru, že by byla v průběhu řízení jakkoliv krácena na svých zákonem stanovených procesních právech. Obecným soudům není možné vytknout ani prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného odůvodnění. Se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení Listinou garantovaného práva na ochranu vlastnictví.
13. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu