ECLI:CZ:US:2014:1.US.975.13.1
sp. zn. I. ÚS 975/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jeffrey Charlese Jacksona, zastoupeného JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem Táborská 619, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2012 č. j. 33 Nc 1304/2012-18, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2012 č. j. 33 Nc 1304/2012-64, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012 č. j. 64 Co 499/2012-120 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 64 Co 500/2012-123, spojené s návrhem na zrušení třetí věty ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že mezi stěžovatelem a jeho spolubydlící partnerkou (dále jen "navrhovatelka") došlo dne 7. června 2012 k partnerské hádce, která vyvrcholila fyzickým násilím. V návaznosti na to policejní hlídka na místě stěžovatele zadržela dle §76 odst. 1 trestního řádu pro podezření ze spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel uvádí, že byl zadržen a omezen na své svobodě bez možnosti se k celé věci vyjádřit. Poté dle stěžovatele bez jeho dostatečného vyjádření, vyhotovil policejní orgán potvrzení o vykázání stěžovatele po dobu 10 dnů z jeho vlastního bytu. K vykázání stěžovatele z jeho bytu došlo na základě ustanovení §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2012 č. j. 33 Nc 1304/2012-18, bylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření partnerky stěžovatele a stěžovateli byla uložena povinnost od okamžiku vykonatelnosti usnesení dočasně opustit jeho byt a do tohoto bytu nevstupovat, dále povinnost zdržet se vstupu do bezprostředního okolí bytu ve vzdálenosti padesáti metrů a dále povinnost zdržet se setkávání s navrhovatelkou a navazování kontaktů s ní s výjimkou kontaktů nutných k provozování jejich obchodní společnosti. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 12. 12. 2012 (64 Co 499/2012-120), bylo napadené usnesení potvrzeno. Navrhovatelka podala návrh na prodloužení předběžného opatření, avšak pouze v rozsahu nenavazování kontaktu s ní. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2012 č. j. 33 Nc 1304/2012-64 bylo předběžné opatření v jeho původním znění prodlouženo do 15. 9. 2012. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 64 Co500/2012-123 jako soudu odvolacího bylo dne 12. 12. 2012 odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti prodloužení předběžného opatření.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím pro nedostatek jejich odůvodnění, což je podle něj zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces dále dle stěžovatele spočívá rovněž v nesplnění podmínek pro vydání předběžného opatření, jak jsou stanoveny v §76b odst. 1 občanského soudního řádu. Porušení jeho základních práv a porušení ústavnosti podle stěžovatele spočívá především ve vadách rozhodnutí, kterými bylo předběžné opatření nařízeno a následně odvolacím soudem potvrzeno. Stěžovatel současně ve své ústavní stížnosti navrhuje zrušení třetí věty ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., (o Policii České republiky) ve znění: "Podáním návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu v průběhu vykázání se doba vykázání prodlužuje do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tomto návrhu." Stěžovatel se domnívá, že tato úprava je neústavní proto, že když se podáním odvolání domáhal ochrany svého práva, paradoxně docházelo k prodlužování omezení jeho práv až do nabytí právní moci rozhodnutí soudu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Pokud jde o návrh na zrušení namítaného ustanovení zákona o Policii ČR, tak ústavní soud uvádí, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu