ECLI:CZ:US:2014:1.US.997.14.1
sp. zn. I. ÚS 997/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WWTP DKNL, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Praha 10, Moskevská 63, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Semily, Bavlnářská 137, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2013, č.j. 20 Cdo 1786/2013-158, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2013, č.j. 24 Co 18/2013-137, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 11. 2012, č.j. 20 EXE 641/2012-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 14. 3. 2014 doručena ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 13. 3. 2014, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
5. Tímto posledním procesním prostředkem je v nyní posuzovaném případě dovolání, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2013, č.j. 20 Cdo 1786/2013-158. Jak bylo Ústavním soudem zjištěno, bylo toto usnesení právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 13. 1. 2014, což si Ústavní soud ověřil i z vyžádané doručenky. Tímto dnem tedy v souladu s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu počala stěžovatelce běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, jež uplynula dne 13. 3. 2014. Nyní posuzovaná ústavní stížnost však byla stěžovatelkou prostřednictvím veřejné datové sítě podána až dne 14. 3. 2014, tj. po marném uplynutí lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že předmětné usnesení dovolacího soudu jí bylo doručeno až dne 14. 1. 2014 a lhůta k podání ústavní stížnosti je tak zachována, neboť toto tvrzení není pravdivé, a naopak byl nucen konstatovat, že ústavní stížnost byla stěžovatelkou podána opožděně.
6. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu