ECLI:CZ:US:2014:1.US.998.12.2
sp. zn. I. ÚS 998/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Michaela Gregora, zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou, sídlem v Praze 2, Lublaňská 267/12, doručovací adresa Praha 4 - Libuš, Meteorologická 792/29, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011 č. j. 1 Co 249/2011-198 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011 č. j. 37 C 210/2010-94, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Stanislava Křečka, zastoupeného JUDr. Janem Křečkem, advokátem, sídlem v Praze 2, Náměstí Míru 15, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 16. 3. 2012 se Michael Gregor (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o ochranu osobnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 37 C 210/2010 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaný JUDr. Stanislav Křeček jej na tiskové konferenci Sdružení na ochranu nájemníků ČR dne 20. 1. 2010 nepravdivě obvinil tvrzením, že privatizace domu v P. byla klasickým případem politické korupce.
Dne 27. 4. 2011 nalézací soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen na své náklady uveřejnit ve specifikovaných denících formou placené inzerce omluvu ve výroku uvedeného znění (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen ve stanovené lhůtě zaslat omluvu ve znění uvedeném ve výroku I. médiím specifikovaným ve výroku (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen ve stanovené lhůtě zaslat omluvu ve znění uvedeném ve výroku I. Sdružení na ochranu nájemníků České republiky (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 500 000 Kč (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba po právu podána nebyla. Žalobce, na němž leželo důkazní břemeno, jednoznačně neprokázal, co žalovaný na tiskové konferenci Sdružení na ochranu nájemníků uvedl. Hlavním důvodem zamítnutí žaloby však byla skutečnost, že tvrzení žalovaného ani hodnotící úsudek se nevztahoval k osobě žalobce a žalobce nebyl tím subjektem, který by se mohl cítit být poškozen na svých osobnostních právech, neboť tímto subjektem by byla Městská část Praha 1. Bylo subjektivním dojmem žalobce, pokud se ztotožnil s předmětným hodnotícím úsudkem, pro nějž měl žalovaný reálný podklad.
Dne 6. 12. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), po připuštění změny žalobního návrhu v textu požadované omluvy, neshledal odvolání žalobce důvodným a rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 4. 2011 ve výrocích I., II. a III. potvrdil ve výroku specifikovaném znění, ve výrocích IV. a V. potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ani on neshledal v dané věci neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho ani odpovědnost žalovaného podle §13 obč. zákoníku.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, a to právo na rovnost všech účastníků řízení před soudem dle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy, na zákonnou ochranu proti svévolnému zasahování do soukromého života a útokům na svou čest a pověst dle čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; dle jeho přesvědčení obecné soudy porušily též jim uloženou povinnost dle čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Namítl též, že nalézací soud "opakovaně a nesprávně vyměřil soudní poplatek a přes žádost o vysvětlení vyměřené výše ze dne 22. 12. 2010 a přes požadavek na vrácení přeplatku ze dne 11. 8. 2011 Městský soud v Praze nekonal."
V části II. ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně střetu práva na svobodný projev a práva na osobní čest a dobrou pověst. Tvrdil, že nalézací soud neprovedl jím navrhované důkazy, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a současně i princip rovného postavení účastníků řízení před soudem.
V části II. E) ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s postupem odvolacího soudu a jeho právním názorem; poukázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k požadavkům spravedlivého procesu a vyslovil přesvědčení, že tyto požadavky v jeho případě nebyly splněny.
V části III. stěžovatel opakoval, že obecné soudy svévolným jednáním opakovaně porušily jeho právo na spravedlivý proces, zásadu rovnosti účastníků před soudem, neposkytly ochranu jeho soukromí a nedotknutelnosti jeho osoby před útoky na čest, pověst, lidskou důstojnost, a neochránily ho před zveřejňováním údajů o své osobě.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyslovil přesvědčení, že tímto rozsudkem nedošlo k porušení základních práv zaručených Ústavou a Listinou. Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku. Vedlejší účastník JUDr. Stanislav Křeček se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byl dle přesvědčení Ústavního soudu nesouhlas stěžovatele se závěry nalézacího i odvolacího soudu, dle nichž tvrzení žalovaného v podobě, jaká byla v řízení prokázána, nebylo způsobilé zasáhnout jeho osobnostní práva chráněná §11 a násl. obč. zákoníku, neboť bylo zjevně adresováno Městské části Praha 1 jako subjektu, který prodal dva byty osobám, majícím blízký vztah k ODS, kam patří i žalobce jako zakladatel ODS v této části Prahy, zatímco ostatním zájemcům nikoliv. Personifikace ve vztahu ke stěžovateli spočívala v prezentaci úředního dopisu ze dne 10. 6. 2009 tehdejšího starosty Městské části Praha 1 adresovaného kanceláři poslance JUDr. Stanislava Křečka, v němž jsou vysvětlovány problémy, které souvisí s praktickou realizací privatizace dotčeného domu.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením jeho civilní věci obecnými soudy. K tomu nezbývá než připomenout, že Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Pokud se jedná o skutečnou ústavněprávní rovinu ústavní stížnosti, tedy střetu práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny) a práva stěžovatele na zachování jeho cti a dobré pověsti (čl. 10 Listiny), lze konstatovat, že eventuální dotčení osobnostních práv stěžovatele údajným difamačním tvrzením v předložené věci zcela postrádá intenzitu nezbytnou pro vyvolání kasačního zásahu ze strany Ústavního soudu.
Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 Ústavní soud demonstroval jednotlivé prvky, které je nutno vážit při posuzování způsobilosti údajného difamačního výroku kolidovat s osobnostními právy osoby, jež je výrokem dotčena. Ústavní soud např. uvedl, že důležité pro zvážení legitimního zveřejnění informace je zkoumání motivu zveřejnění. Legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá.
Tvrzená difamační fakta je třeba vždy posuzovat komplexně pod zorným úhlem mnoha hledisek, která lze vyjádřit v následujících bodech [shodně viz Amicus Curiae Opinion Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011]:
1. Závažnost obvinění. Čím závažnější obvinění je, tím více byla veřejnost dezinformována a difamovaná osoba poškozena, pokud tvrzení není pravdivé.
2. Povaha informace a uvážení, do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu.
3. Zdroj informace. Někteří šiřitelé informace nemají přímou znalost o události. Někteří mají vlastní důvody rozmělnit informaci anebo jsou placeni za své příběhy.
4. Vynaložené úsilí a konkrétní kroky k ověření pravdivosti informace.
5. Status informace. Obvinění již může být předmětem vyšetřování, které vyžaduje ohledy.
6. Naléhavost záležitosti. Zprávy jsou často komoditou podléhající rychlé zkáze.
7. Zda byl žádán komentář od stěžovatele (žalobce). Ten může mít informace, kterými jiní nedisponují nebo které nesdělili. Oslovení stěžovatele (žalobce) nemusí být vždy nutné.
8. Zda médii šířené sdělení obsahovalo podstatu události viděné očima stěžovatele (žalobce).
9. Tón sdělení šířeného médii. Původce mediálně šířené informace může iniciovat diskusi nebo vyšetřování. Nemusí prezentovat obvinění jako sdělování faktu.
10. Okolnosti zveřejnění včetně jeho načasování.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně plyne, že obecné soudy se na tyto aspekty zaměřily. Otázka privatizace bytového fondu obcí, resp. otázka privatizace majetku ve vlastnictví státu, krajů a obcí obecně, je věcí veřejného zájmu s mimořádnou intenzitou, neboť tyto majetkové transakce od roku 1989, nutně a vždy generují oprávněný zájem veřejnosti a zároveň i pochybnosti stran ekonomické výhodnosti nastavených parametrů, a to jak systémově (např. s možným plošným účelovým zneužitím ve vztahu k voličům žijícím v obecních bytech s cílem získat jejich hlasy), tak ve vztahu ke konkrétním kupujícím. V případě bytového fondu ve větších městech se pak zcela běžně jedná o transakce majetkově výhodné pro stranu kupující, přičemž zároveň platí, že praktickou možnost nabýt obecní byt do vlastnictví nemá kdokoliv, nýbrž jen - v porovnání s okruhem potenciálních zájemců - toliko úzká skupina aktuálních nájemníků, kteří přístup k obecnímu nájemnímu bytu získali v minulosti. Odhlédneme-li od skutečnosti, že uvedené stanovení okruhu potenciálních kupců, je založeno na existenci nájemního vztahu, tedy do určité míry nahodilé skutečnosti, založené někdy i před desítkami let, nelze pominout, že v tomto obecném rámci nutně mohou vznikat ještě další pochybnosti o individuálních parametrech konkrétních převodů. Privatizace obecního majetku jako celkový proces i z hlediska jednotlivých transakcí tak musí být zcela transparentní a pod veřejnou kontrolou.
Po skutkové stránce bylo obecnými soudy prokázáno, že k majetkovému převodu na stěžovatele došlo, a to jako jedné ze dvou osob, kterým jako prvním a jako jediným byly byty prodány za situace, kdy dům je určen k privatizaci již po dobu 10 let a zájem ostatních nájemníků po tuto dobu trvá. Přitom stěžovatel je významným členem ODS a někdejším komunálním politikem. Skutkový stav se stěžovateli nepodařilo před soudy zpochybnit. Předmětné vyjádření nebylo směřováno primárně vůči stěžovateli, nýbrž vůči městské části, která je jako strana prodávající rozhodným prvkem celé transakce, a na stěžovatele dopadá až sekundárně (nelze na druhou stranu kategoricky tvrdit, že se stěžovatele takto formulovaná kritika nemůže nijak dotknout). Informace byla podána v kontextu věcné komunikace uskutečněné s Městskou částí Praha 1, situace naopak nenese známky cílené skandalizace stěžovatele. Míra i forma kritiky (hodnotící soud), která byla vůči okolnostem majetkového převodu vyslovena, zjevně nevybočila z mezí svobody projevu a nezpůsobila zásah do osobnostních práv stěžovatele, jak obecné soudy správně uzavřely. K samotnému pojmu "politické korupce" lze jen konstatovat, že se jedná o hodnotící pojem intenzivně negativně kritický, zároveň však veřejně užívaný v natolik širokém významu, že jej v dané věci nelze považovat za skutkové tvrzení, které by mělo být testováno samostatným dokazováním.
Ústavní soud dále poznamenává, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků); zahrnuje též povinnost obecných soudů svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit, kteréžto povinnosti tyto soudy v projednávaném případě nepochybně dostály.
K námitce ohledně opakovaně a nesprávně vyměřeného soudního poplatku stěžovatel neuvedl jakoukoliv podrobnější argumentaci a proto se Ústavní soud touto námitkou nezabýval.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Kateřina Šimáčková,
předsedkyně senátu