ECLI:CZ:US:2014:2.US.1007.14.1
sp. zn. II. ÚS 1007/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem Patočkova 1471/77, Praha 6 - Břevnov, IČ 256 10 619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 54 Co 1203/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 54 Co 8/2014 ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 54 Co 5/2014 ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 54 Co 1202/2013 ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 54 Co 16/2014 ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 54 Co 17/2014 ze dne 29. 1. 2014 a sp. zn. 54 Co 7/2014 ze dne 17. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jimiž mělo být porušeno její základní ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usneseními Okresního soudu v Jihlavě, která předcházela vydání napadených rozhodnutí, bylo vždy rozhodnuto o pokračování řízení zahájeného žalobou stěžovatelky proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, dalším výrokem bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby a nákladovým výrokem bylo ve dvou případech podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a v ostatních případech podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. nebyla přiznána úspěšné žalované náhrada nákladů řízení s tím, že nešlo o účelně vynaložené náklady.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadenými usneseními rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení změnil vždy tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení k rukám jejího advokáta (výrok I.), a dále rozhodl o její povinnosti uhradit žalované i náklady odvolacího řízení. Svá měnící rozhodnutí odůvodnil tím, že nelze přisvědčit názoru soudu prvního stupně o neúčelně vynaložených nákladech, a to ani za situace, kdy ve vztahu k žalované byly soudem aplikovány závěry opakovaně vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a sp. zn. IV. ÚS 2855/10, neboť nelze přehlédnout, že stěžovatelka podala proti žalované řadu žalob v bagatelních věcech, přičemž byla vždy zastoupena advokátem, a její postup nesl do značné míry známky účelovosti ve snaze domoci se na úkor žalované přisouzení náhrady nákladů řízení, která by zjevně přesahovala výši žalované částky. Za této situace nelze žalované bránit v tom, aby i ona zvolila stejný postup a svá práva a zájmy bránila za pomoci advokáta, a to tím spíše, když v pozadí veškerých sporů stojí otázka platnosti výpovědi smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče v oboru domácí zdravotní péče. Nadto její argumentace ve vyjádření k žalobě, kterou odůvodňovala své nesouhlasné procesní stanovisko, nebyla jednoduchá. Důvody, pro které by náklady právního zastoupení žalované bylo třeba považovat za neúčelně vynaložené, proto neshledal.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí nesou znaky svévole, mající charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud v projednávaných případech vyřešil otázku zavinění, především však namítá, že se řádně nezabýval otázkou účelnosti nákladů spojených s uplatňováním nebo bráněním práva a věc posoudil v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vyslovující se k (ne)ústavnosti náhrady nákladů právního zastoupení organizačních složek státu či subjektů hospodařících s majetkem státu, resp. státem zřízených a na státní rozpočet určitým způsobem navázaných i jinak závislých. Zdůrazňuje přitom, že žalovaná je rovněž zřízena státem a v rámci své působnosti se těší výsadnímu postavení. Odvolací soud nevzal v úvahu, že má dostatečně velké právní oddělení, které je schopné ji zastupovat v běžných sporech z právních vztahů s poskytovateli zdravotních služeb, o něž šlo i v projednávaných věcech. Podle stěžovatelky tak nebyl žádný důvod k tomu, aby žalovaná byla zastupována externím advokátem.
Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníka, zda bylo řízení vedeno v souladu s těmito principy a lze-li je jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.
Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově stejných ústavních stížností téže stěžovatelky (sepsaných stejným advokátem), podaných proti dalším usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, obsahujícím stejné odůvodnění stran nákladů řízení přiznaných žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně. Ústavní soud tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelkou tvrzená ústavní práva (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 316/14 ze dne 3. 4. 2014 a sp. zn. III. ÚS 408/14 ze dne 17. 7. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí odkazuje.
I v nyní posuzované věci z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývají důvody, na základě kterých odvolací soud přiznal náklady řízení žalované, i skutečnosti, k nimž při posuzování (ne)účelnosti žalovanou vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem přihlížel. V rozhodnutích uváděné konkrétní okolnosti odlišují dané věci od případů řešených nálezovou judikaturou Ústavního soudu, na niž odvolací soud poukázal a s níž se vypořádal (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2771/11 ze dne 27. 12. 2011, podle jehož závěrů nelze označit postup soudu za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní). Nesouhlas stěžovatelky s hodnocením účelnosti nákladů vynaložených žalovanou na zastoupení advokátem tak bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení bylo porušeno právo stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu