ECLI:CZ:US:2014:2.US.105.14.1
sp. zn. II. ÚS 105/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti GENERAL FACTORING, a.s., se sídlem Košická 56, 821 08 Bratislava, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1034/2012-527 ze dne 26. září 2013, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 62/2011-306 ze dne 30. září 2011 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Cm 180/2010-218 ze dne 13. ledna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením městský soud zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku pod bodem I dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížená přepjatým formalismem, zasáhla do jejího legitimního očekávání, když Nejvyšší soud nezohlednil judikaturu Vrchního soudu v Olomouci v otázce pravomoci českého soudu ke zrušení rozhodčího nálezu, fiktivně vydávaného za zahraniční, Nejvyšší soud se nevypořádal s veškerou argumentací uplatněnou stěžovatelkou v pozici dovolatelky, a zatížil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stěžovatelka dále dovozuje, že ze skutkových okolností případu nevyplývá, že by v projednávané věci byl dán mezinárodní prvek, ať už z hlediska subjektu právního vztahu, nebo předmětu, či jeho přeshraničního ekonomického dopadu. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústřední námitkou stěžovatelky je zpochybnění právního názoru obecných soudů, zvláště pak soudu dovolacího, na to, že je-li místem rozhodčího řízení i místem vydání rozhodčího nálezu místo nacházející se mimo území České republiky, bez ohledu na jejich skutečnou, faktickou stránku, není dána pravomoc českých soudů takový rozhodčí nález zrušit. Stěžovatelka tomuto právnímu závěru v ústavní stížnosti kontruje obsáhlou argumentací, vyzdvihujíc, že k zodpovězení otázky pravomoci soudů je třeba zohlednit faktický užší vztah rozhodčího řízení jako celku k určitému státu, resp. jeho právu. Ústavní soud je zde nucen připomenout, že ačkoliv argumenty stěžovatelky se jeví být přesvědčivějšími a v jistém smyslu působí "sympatičtěji" než důvody, které ve svých rozhodnutích uvedly obecné soudy, především Nejvyšší soud, současně však Ústavní soud nemůže ze zřetele ztratit své skutečné poslání, kterým je toliko ochrana ústavnosti. Expressis verbis, samotná (ne)libost Ústavního soudu nad výkladem podústavního práva, který k určité právní otázce zaujal Nejvyšší soud, se nemůže stát referenčním kritériem, na jehož pozadí jsou posuzována jeho rozhodnutí, tedy ani potenciálním důvodem pro jeho kasační zásah. Ústavní soud není oprávněn rozhodnout, který výklad má z hlediska ustálené judikatury převážit. Důvodem pro kasaci takového rozhodnutí by mohla být pouze skutečnost, že vyjádřený právní názor je extrémní, resp. vede k naprosto nepřijatelným ústavněprávním konsekvencím; takový deficit však Ústavní soud z níže uvedených důvodů neshledal.
Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se tvrzených pochybení obecných soudů co do absence řádného a přesvědčivého odůvodnění, sluší se poznamenat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. V posuzované věci nelze dospět k závěru, že by obecné soudy na výhrady stěžovatelky nijak nereagovaly. Zejména vrchní soud dostatečně adekvátně reagoval na odvolací námitky stěžovatelky, cituje přitom i z odborné literatury (str. 4 - 5). Obdobně i Nejvyšší soud osvětlil, proč pokládá argumenty stěžovatelky za neopodstatněné (srov. str. 5). V této souvislosti pak nemůže obstát ani námitka vztahující se k údajné nepřezkoumatelnosti napadených soudních rozhodnutí. Kdyby se totiž vskutku jednalo o rozhodnutí zatížená nepřezkoumatelností, nebyla by stěžovatelka schopna se závěry soudů věcně polemizovat. Stěžovatelka přitom zformulovala velmi obsáhlé a zcela konkrétní výhrady proti jednotlivým aspektům právního závěru, vysloveného - ať již v jakékoli poloze - obecnými soudy.
Nejvyšší soud přirozeně nebyl povinen zohlednit judikaturu soudu nižšího stupně (konkrétně Vrchního soudu v Olomouci) v tom smyslu, že by byl povinen se jí řídit, neboť je to Nejvyšší soud, který v rámci dovolacího řízení sjednocuje judikaturu obecných soudů v zájmu jejich jednotného rozhodování (čl. 92 Ústavy České republiky, §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Nejvyšší soud tím, že dovolání meritorně projednal, se funkce sjednocení judikatury eo facto chopil. Skutečnost, že se s jeho interpretací stěžovatelka neztotožňuje, není důkazem o opaku. Tím méně je pak možno, z hlediska ústavního práva, akceptovat tvrzení stěžovatelky o nesouladu jeho rozhodnutí s "evropskými standardy". Lze sice přisvědčit stěžovatelce v tom, že vypořádání se s konkurenční judikaturou (na úrovni vrchních soudů) bylo namístě, nicméně jeho absence sama o sobě protiústavnost rozhodnutí dovolacího soudu nezakládá.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že obecnými soudy vyvozené právní závěry jsou přepjatě formalistické, nemůže s ní Ústavní soud souhlasit. Nelze totiž přehlédnout, že již vrchní soud obrátil pozornost účastníků řízení na to, že je-li smluvními stranami dohodnuto konkrétní místo řízení (resp. minimálně stát místa řízení), je zapotřebí, aby místo vydání rozhodčího nálezu bylo totožné, popřípadě se alespoň nacházelo na území téhož státu, což - s odkazem na citaci z komentáře k zákonu o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - odůvodnil tím, že v případě výslovné volby místa řízení provedené dohodou stran může mít tato dohoda reálný základ v úvahách stran o budoucím případném výkonu rozhodčího nálezu v určitém konkrétním státě, a tedy i o možnosti aplikace příslušných mezinárodních úmluv (ať již bilaterálních či multilaterálních), existence vzájemnosti při výkonu rozhodčích nálezů ve vztazích mezi zemí vydání nálezu a zemí výkonu apod. (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu). Zdánlivě formalistický výklad tedy má rovněž své opodstatnění s nikoli zanedbatelnými reálnými dopady, od nichž nelze zcela odhlédnout. Nejvyšší soud pak k tomu doplnil, že termínem "místo konání" ve smyslu §17 zákona o rozhodčím řízení je třeba rozumět právní domicilaci sporu, nikoli místo projednání sporu. "Od místa řízení v právním slova smyslu, které určuje domicil konkrétního rozhodčího řízení, je dle něj nutné odlišovat místo jednání či místo projednávání věci, tj. místo, kde rozhodčí řízení v jednotlivých svých fázích skutečně probíhá (např. místo ústního jednání, místo výslechu svědka, místo podpisu rozhodčího nálezu apod.)" (srov. str. 5 usnesení dovolacího soudu). I tento závěr je třeba, a to i s ohledem na níže řečené, vzít náležitě v úvahu.
Stěžovatelka sice na jednu stranu poukazuje na to, že nelze podle českého práva připustit, aby strany pouhou svojí vůlí, že se jednání bude konat v Rakousku, učinily z rozhodčího řízení rakouské, navíc aniž by bylo objektivně zjištěno, zda se tam jednání v rozhodčím řízení vůbec fakticky konalo, což by dle ní navíc mohlo být posuzováno jako obcházení zákona (str. 13 a 22 ústavní stížnosti), na druhou stranu ovšem, deklarujíc, že "spor mezi stranami je čistě vnitrostátní, jednalo se o české, tj. čistě vnitrostátní rozhodčí řízení", připouští, že "některá jednání se konala v Rakousku, jakož tam mohlo dojít i k podpisu rozhodčího nálezu" (str. 25 ústavní stížnosti). Sama si tím navíc protiřečí, když jinde v ústavní stížnosti naopak zcela jednoznačně tvrdí, že "z konkrétních okolností případu je zřejmé, že v Rakouské republice, pokud jde o řízení, nebylo konáno vůbec nic" (str. 11 nahoře).
Pokud jde o námitku, že rozhodnutími obecných soudů došlo k odepření spravedlnosti, protože rakouské soudy nemají pravomoc rozhodčí nález přezkoumat (zrušit), nutno podotknout, že vedle toho, že české soudy nejsou povinny (cizím právem nejsou v této situaci vázány) posoudit, zda a popř. i jak by mohl být rozhodčí nález, který pokládají za cizozemský, posouzen soudy či jinými orgány veřejné moci v cizím státu, a proto ani v tomto jejich "opomenutí" nelze spatřovat neústavní prvek, se k dokreslení celkového obrazu o důvodnosti dané stěžovatelčiny výtky nelze nezmínit také o tom, že stěžovatelka tento svůj konkrétní argument předestřela s odkazem na posudek (právní analýzu) Mag. Bernarda Hagera, který v něm dospěl k závěru, že rakouský soud by odmítl svou pravomoc a nemohl by pokládat předmětný rozhodčí nález za rakouský, protože na určení národnosti rozhodčího nálezu jako rakouského není podle rakouského práva postačující pouze uvedení sídla rozhodčího soudu, ale současně rozhodčí soud musí své jednání v Rakousku uskutečňovat. Ústavnímu soudu však v tomto ohledu nezůstaly skryty ani další expertní posudky, tentokráte z dílny profesorů Rechbergera a Oberhammera, o nichž se zmiňuje usnesení soudu druhé stolice (str. 3) a které stěžovatelka sama předložila v rozhodčím řízení (což v ústavní stížnosti ani nijak nevyvrací), jakož i posudek prof. Hausmaningera (ibidem), z nichž vyplývá, že rakouské soudy mají pravomoc k projednání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Nelze tedy, s přihlédnutím ke všem okolnostem, rozumně dospět k závěru o odepření spravedlnosti ze strany obecných soudů.
Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavní soud nemohl přesvědčivě dospět k závěru o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, pročež mu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu